Kliknutím zvětšíteProč jste se rozhodla funkci neobhajovat?
Cíle, které jsem si předsevzala, se ve většině povedlo naplnit. Jednou z hlavních vizí bylo vytvoření otevřené univerzity jednadvacátého století. Slavili jsme obrovský úspěch, když jsme jako první vysoká škola v Česku dostali HR Award, což je ocenění za vytváření rovných příležitostí a transparentnost v oblasti řízení lidských zdrojů. Předsevzala jsem si, že se objevíme ve všech mezinárodních žebříčcích, což se taky stalo. Další motivací bylo přivést Mendelovu univerzitu k vystoupení ze stínu brněnských univerzit. Troufám si říct, že nevystoupila nejen ze stínu brněnských, ale ze stínů v celé republice.
Co vás před čtyřmi lety přivedlo ke kandidatuře?
Rektorkou jsem se chtěla stát, protože jsem ve vědecké práci narazila na institucionální limity a velkou neochotu je řešit. Jsem člověk, který se bytostně nerad nachází v situacích, kdy vidí, že jsou věci zjevně špatně a nemá možnost je ovlivnit. Proto se vždy snažím najít cestu, jak věci změnit. S funkcí rektorky se jednalo o stejný případ, kdy se mi mnoho věcí změnit podařilo. Souvisí to ostatně i s mým působením na ústavu účetnictví a daní. Když jsem ho zhruba před jedenácti lety přebírala, byl nejhorším ústavem na fakultě. Za dekádu jsem vytvořila místo, které na fakultě patří k jedněm z nejlepších co do publikační činnosti nebo počtu profesorů a docentů.
Kam bude vaše kariéra směřovat po ukončení působení ve funkci rektorky Mendelovy univerzity?
Mandát mi končí na konci ledna, jako rektorka mám aktuálně spoustu agend, které musím dotáhnout. Poté se vrátím k vědecké práci a k tomu, co mě skutečně baví. Pro mě jako pro ekonoma je koronavirus obrovskou příležitostí zažít to, co jsme si na škole četli v učebnicích, dochází totiž ke změně paradigmatu ve vědě. S Green Dealem to koneckonců zažíváme v přímém přenosu.
Danuše NerudováUž dříve jste přiznala, že zvažujete prezidentskou kandidaturu. Co vás k tomuto rozhodnutí přimělo?
Motivace je stejná jako u mé kandidatury na rektorku. Člověk vidí, že jsou ve společnosti některé věci zjevně špatně a má velmi omezenou možnost je ovlivnit. Prezident má ve společnosti specifickou roli, jejíž plnění v době koronaviru extrémně chybělo. V perspektivě myšlení, že prezident nemá na nic vliv, nedokážeme nepřihlížet na personifikaci a podívat se na samotnou funkci, která je pojistkou demokracie v České republice. Pro mě jsou poslední dva roky s pandemií skutečným mementem, protože jsme po třiceti letech znovu nahlédli, jaké to je, když se lidem omezují základní práva a svobody.
Učinila jste již rozhodnutí, zda se o prezidentský post skutečně budete ucházet?
V tuto chvíli jsem v roli rektorky, aktuálně proto na žádnou politickou funkci kandidovat nemůžu. Rektorkou budu až do ledna příštího roku. Volby nás čekají teprve za rok a půl.
Tvrdíte, že jste se v univerzitním prostředí setkala s institucionálními limity. Co konkrétně máte na mysli?
Mendelova univerzita byla uzavřená a v brněnském prostoru velmi konzervativní. Nebyla vidět, nehrála v podstatě žádnou roli, současně jsme nebyli zmiňováni v mezinárodních žebříčcích. Nedbali jsme na rovné příležitosti. Dohromady jsou to věci, které byly mojí hlavní motivací. Pevně věřím, že jsem na univerzitě vychovala dva mladé schopné kolegy, kteří budou v následující volbě zcela jistě kandidovat. Každý z nich je zárukou, že škola z nastaveného směru neodejde.
Na začátku jste zmiňovala rovnost příležitostí, kterou se dlouhodobě zabýváte. Máte pocit, že se povedlo nastavit vnímání společnosti tak, abychom lepších podmínek v tomto ohledu skutečně dosáhli?
V rámci univerzity jsme nedávno uskutečnili audit, kde jsme zjišťovali, jaký máme průměrný rozdíl mezi platovým ohodnocením pracujících žen a mužů. Jsem proto velmi ráda, že je u nás výrazně nižší než jednadvacet procent, což je celorepublikový průměr. Obecně ale musím konstatovat, že je v české společnosti participace žen ve veřejném prostoru velmi nízká. V populaci je nás jednapadesát procent, ale když se podíváte na zastoupení v poslanecké sněmovně nebo v senátu, vůbec to uvedenému číslu neodpovídá.
Proč je v českém veřejném prostoru tak malé zastoupení žen?
Žijeme v systému, který zatím ženy neumí dostatečně podporovat. Máme implicitní překážky, které po rodičovské dovolené způsobují nízkou participaci na pracovním trhu. Zároveň máme špatně nastavené stropy pro placení odvodů na sociální pojištění, to všechno vytváří umělé bariéry pro ženy, které se chtějí vracet zpět do práce. Veřejný prostor je tvrdý a ne každá žena je ochotná čelit útokům, jež na ně přichází.
Rozhovor s Danuší Nerudovou rektorkou Mendelovy univerzity Brno
Sama vychováváte dvě děti. Jak těžké je skloubit kariéru s péčí o rodinu?
Jednoduché to určitě není. Důležitý je precizní time management, o péči se se mnou současně dělí manžel. A je to zároveň o fungujících babičkách. Mám velké štěstí, že je mám. Mladým kolegyním vždy říkám, že záleží, jak si to nastaví ony samy. Nejhorší je, když žena není spokojená ani jako matka, ani v práci. Nabádám proto, aby se nedostávaly do společenského tlaku, který jim říká, že by měly všechny sociální role zastávat perfektně. Nemusí.
Jaké jsou možnosti, aby nebylo nutné radikálně volit mezi kariérou a rodinou?
Dnes již existuje systém částečných úvazků, vždy záleží na vnitřní kultuře organizací. Měly by dbát na to, aby měly dostatečnou participaci žen, protože kolektivy zastoupené pouze muži nejsou tolik výkonné ani kreativní jako kolektivy, jež jsou diverzní. Každá instituce by se ve svém vlastním zájmu měla starat o to, aby v sobě dostatečné ženské zastoupení promítla. Je to skutečně o změně a vytvoření myšlení, že je normální, aby se ženy staly součástí panelů ve veřejném prostoru a že je to aspekt, který nás posune k lepším výkonům.
Je proto podle vás správné uvažovat o kvótách?
Byť jsem si plně vědoma, že je ve Švédsku nebo v Německu vyšší participace žen důsledkem zavedení kvót, nejsem jejich zastánkyní. Dá se to zvládnout i jiným způsobem, například cestou pozitivních příkladů. Sama jsem čelila nálepkování a snižování výkonů žen v oblastech, kde na ně byl brán zřetel. Proto vím, že by po zavedení kvót snižování výkonů automaticky přišlo. Myslím, že stejného výsledku lze dosáhnout rovněž semknutím a vzájemnou inspirací.
Spolu s dalšími ekonomy jste založila iniciativu KoroNERV-20. O co se jedná?
V době nejhorší pandemické krize jsme poprvé od druhé světové války čelili bezprecedentní zdravotní i ekonomické krizi a poprvé jsme zažili, co znamená mít skutečný strach. Lékaři nasazovali životy a pečovali o nemocné a umírající. Měli jsme pocit, že i my jako ekonomové a sociologové bychom měli zemi přispět a pokusit se jí v krizi pomoct. V poměrně hektickém období, kdy se vláda ocitla v kritické situaci, jsme se snažili formovat doporučení a návrhy, které by pomohly, aby naše společnost prošla pandemií jak ekonomicky, tak sociálně.
Současně jste také předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody. Jakých cílů chcete v této funkci dosáhnout?
S prací komise jsem velmi spokojená ve smyslu, že se nám povedlo dosáhnout širokého konsenzu. Když se podívám do jednotlivých volebních programů politických stran, s větší nebo menší mírou inovace tam všichni koncept minimálního důchodu a zásluhové části promítli. Je to pro mě zadostiučiněním a potvrzením, že komise pracovala správně a povedlo se nalézt shodu. Zároveň mě naplnil optimismus, že příští vláda může návrh vzít, skutečně o něm jednat a poměrně rychle jej zrealizovat. Stačí jen politická vůle.
Co když spravedlivé důchody upadnou do stínu kontroverznějších témat jako je například nelegální migrace nebo koronavirus?
Pevně věřím, že je pandemie něco, za čím příští rok uzavřeme knihu. Ve všech volebních programech čtu, že jsou spravedlivé důchody prioritou. Myslím, že v agendě příští vlády budou na vysoké příčce, a to s ohledem na skutečnost, že nejlepší čas na provedení změn je za námi. Husákovy děti začnou do důchodu odcházet zanedlouho, vláda prostě tento problém vyřešit musí.
V červnu poslanci projednali navýšení důchodů nad rámec zákonné valorizace o tři sta korun. Při aktuálním
Danuše Nerudová počtu vyplácených starobních důchodů se jedná o víc než osm a půl miliardy ročně navíc. Je vůbec relevantní mluvit o jejich navyšování při současné výši schodku státního rozpočtu?
Hranice příjmové chudoby je v Česku 13 640 korun. U nás máme kolem tří set padesáti tisíc důchodců, jejichž důchod je dokonce nižší. Proto je nutné říct, že je zvyšování důchodů oprávněné, protože jsou ve srovnání s příjmovou hranicí chudoby skutečně nízké. Jako ekonomovi se mi ale nelíbí, že se jedná o dluhové financování. Chybí další krok, a to je říct, kde na to vezmeme. Chybí buď seškrtání nepotřebných výdajů, nebo dodatečný příjem. Itálie na důchody vydává patnáct procent hrubého domácího produktu, zatímco u nás je to pouhých osm. Je jasné, že nezadržitelně směřujeme k situaci, kdy se ze státního rozpočtu bude muset zapojovat do financování důchodů podstatně více zdrojů. Je ale nutno říct, kde zdroje vzít, a začít na tom pracovat.
Kde by podle vás bylo nejvhodnější zmíněné škrty udělat nebo naopak odkud vzít potřebné peníze?
Nejsem zastáncem toho, že od stolu řekneme, abychom se zbavili třetiny státních zaměstnanců. Jsou jimi i policisté, hasiči, záchranáři nebo učitelé. Prvním nezbytným krokem je racionalizace agend, audit procesů, které státní správa vykonává, a zabránění, aby se některé procesy vykonávaly dvakrát až třikrát. V tuto chvíli leží klíč na výdajové straně, na které se racionalizací agend dají seškrtat nižší desítky miliard. Je však potřeba, aby stát na začátku investoval do skutečné digitalizace státní správy, která nakonec znovu přinese úsporu nákladů. Součástí je také diskuze o příjmové straně, z mého pohledu byl nesmyslný krok zrušení superhrubé mzdy. Ušetřili hlavně vysokopříjmoví poplatníci. Stát se střelil do nohy a přišel o devadesát miliard korun na příjmové straně.
12
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
