Rakovina mi dala nový život

Lucie PečenkováZdroj: archiv

Můj příběh začal v říjnu 2014. Diagnóza, kterou mi oznámili lékaři, byla velmi krutá. Odhalili u mě agresivní nádor levého prsu. Proč já? Vždyť mi nic není, ptala jsem se.

Začátkem prosince jsem o ňadro přišla. O pár dní později následovala opět špatná zpráva, nemoc metastázovala v uzlinách, kvůli nimž jsem podstoupila další operaci a chemoterapie.

Záhy se dostavily nežádoucí účinky a léky na nevolnost mi téměř vůbec nezabíraly. Začala jsem tedy navštěvovat psychologické terapie a hlavně přesvědčovat sebe sama, že bojovat musím. Pokračovala jsem dál v práci a snažila se dělat vše jako předtím, hlavně kvůli mé dvouleté dcerce. Říkala jsem si, že všem ukážu, že se rakovina zvládnout dá.

V dubnu následovalo další kolo chemoterapií na dvanáct týdnů a podstoupila jsem i biologickou léčbu. Po čtyřech dávkách chemoterapie jsem se ale cítila zničená. Z pomyšlení, že mi do ruky proudí další chemie, se mi dělalo špatně. Dostavily se u mě i myšlenky, že bych léčbu ukončila. Málokdo si dokáže představit, jak to sžírá člověka uvnitř. Moje onkoložka mě ale nakonec přesvědčila, abych vytrvala.

Poté jsme za rekreací vyrazili na dovolenou na Šumavu, kterou mi však zkrátilo ozařování. Na dalších pět týdnů. V září jsem se připojila k projektu Bellis Young and Cancer, který sdružuje mladé pacientky a pacienty, kteří s nemocí bojují nebo léčbu ukončili. Díky nim jsem zjistila, že to, co prožívám, je ve srovnání s jejich problémy malicherné. Také jsem si pořídila své první běžecké boty a zjistila, kolik mi dává běh pozitivní energie.

Biologickou léčbu jsem ukončila v dubnu 2016. Cítím se dobře a v květnu se mi narodí další dítě. Rakovina mi vzala prs a uzliny, dala mi však nový život, mnohem lepší.

Lucie Pečenková, 34 let, daňová poradkyně, Brno


I staří psi chtějí milující rodinu

Jarmila Jurová.Zdroj: archiv

Letošek byl za osm a půl roku, co pracuji v blanenském útulku, nejklidnější. Tradičně měl dva vrcholy. První hned v lednu, kdy se do útulku dostává větší množství psů, kteří utekli majitelům kvůli hluku z petard a ohňostrojů. Druhá vlna je pak kolem března. To se lidé často zbavují psů, které dostali na Vánoce. Přerostli jim přes hlavu nebo je prostě omrzeli.

Majitelům jsme vrátili pětatřicet psů. Dalších osmatřicet pak putovalo do nových rodin. Bohužel ne vždy to má šťastný konec. Jeden pejsek letos v útulku zemřel a jednoho jsme museli utratit. Většinou zde končí kříženci, kteří jsou staří nebo mají nějaký zdravotní problém. Jsou lidé, kteří než aby zaplatili dva tisíce za operaci, tak pejska raději uvážou v lese ke stromu. Bohužel je to docela časté.

Přitom každý pes, i starý, má svou duši. Zaslouží si, aby se dostal domů. K někomu, kdo se o něj bude starat a mít ho rád. Za ta léta jsem toho v útulku zažila opravdu hodně. Ale nejsem obrněná a někdy dojde i na slzy. Krutost některých lidí je nepochopitelná.

O to větší mám radost, když opuštěný pes najde nový domov. Jako třeba kříženka plemena čau-čau Lucy. Před čtyřmi lety se k nám dostala poté, co jí zemřel pán. Vzal si ji muž, který však nedávno také zemřel. Teď už Lucy bydlí u paní z Brna, kterou oslovil její příběh.

Musím ocenit, že město má snahu útulek zvelebovat. Na provoz přidali sto tisíc. Opravila se kanalizace, elektřina a budou se opravovat kotce. Chtěla bych poděkovat i panu veterináři Bártovi, kterému mohu zavolat klidně o půlnoci.

Jarmila Jurová, 45 let, vedoucí psího útulku, Blansko


Smrt je těžké téma, ale bojujeme

Dominik Hes.Zdroj: archiv

Začalo to tím, že jsem provozoval neziskovou organizaci, spolek Konipaska. Organizovali jsme charitativní koncerty na podporu hendikepovaných na Znojemsku. Pak za mnou jednou manželka, která je praktickou lékařkou, přišla s tím, že by chtěla spolu s doktorkou Hanou Milíčkovou provozovat domácí hospicovou péči. Předělali jsme tedy administrativu Konipasky, obešli všechny úřady a připravili činnost domácího hospicu.

Spolupracujeme s Oblastní charitou Znojmo. Museli jsme vše vymyslet tak, aby to stálo co nejméně peněz. Fungujeme totiž bez podpory státu a pojišťoven. Vytvořili jsme multidisciplinární tým, ve kterém jsou lékařky, zdravotní sestry, psycholožka, sociální pracovnice i duchovní. Jsme jako malé nemocniční oddělení s tím rozdílem, že my za nevyléčitelně nemocnými pacienty jezdíme domů. Mezi našimi klienty byli lidé od pětadvaceti do čtyřiadevadesáti let.

Když jsem jednal s politiky, úřady, ale také případnými sponzory, narážel jsem často na otázku, proč dělám právě tohle. Smrt je těžké téma, o kterém moc lidé nechtějí mluvit. Když jsem žádal o dotaci na radnicích a obcích, nebylo projednávání tak snadné, jak by si člověk myslel. Podařilo se nám připravit několik vzdělávacích seminářů a na nich jsme vysvětlovali kolegům na všech odděleních v nemocnici ve Znojmě, co nabízíme, jaké máme možnosti a jaké dodržujeme léčebné postupy. Potom jsme také informovali praktické lékaře. Právě oni nám dnes již celkem běžně předávají nevyléčitelně nemocné pacienty do péče.

Dnes se mnohdy sama rodina nemocného obrátí přímo na nás. My nejsme žádní šarlatáni. Jsme profesionální tým specialistů.

Dominik Hes, 47 let, založil domácí hospicovou péči na Znojemsku

Příběhy roku 2016. Pro zvětšení klikněte.Zdroj: DENÍK


Chci děti zvednout od počítačů

Jana Szabová.Zdroj: archiv

S vyškovským atletickým klubem Orlík spolupracuji delší dobu, přivedla mě k tomu máma, která v něm trénuje. Ale víc jsem se zapojila až o letošních letních prázdninách. To mě hlavní trenérka Anna Málková požádala, abych vytvořila program týdenního příměstského soustředění, což mi v podstatě učarovalo. Předtím jsem trénovala starší děti, od letošního školního roku se věnuji těm menším. Je s nimi větší legrace.

Do tréninků se snažím vnést také nějaké hry, aby to pro ně bylo zábavnější. Abych je tak víc upoutala a opravdu je přivedla ke sportu a samozřejmě i k fair play a dalším kladným životním hodnotám. Vkládám do nich spoustu své energie, což mě na druhou stranu naplňuje. Jsem šťastná, když jim můžu předávat něco ze sebe. Jsem přesvědčená o tom, že způsobem, jakým s nimi pracuji, ovlivňuji jejich život.

Mojí snahou je zvednout je od počítače, tabletu nebo mobilního telefonu a ukázat jim, že život jde vést také úplně jinak. Tak, jak jsem na to byla odmalička zvyklá já. V tomto jsem jiná než řada mých vrstevníků a chci to předávat dál. Když chodím kolem sošky, kterou jsem 28. října dostala jako jedna z držitelek letošní Ceny Jana Hona ve Vyškově, myslím na to, kolik lidí pro mě hlasovalo, kolik lidí mě v mojí snaze podporuje.

Že nejde jen o rodiče a blízké příbuzné, jak jsem si do té doby myslela, ale o spoustu dalších. Je milé to vědět a moc si toho vážím. Vyškovský Orel ale není jedinou organizací, se kterou spolupracuji. Věnuji se i dětem navštěvujícím vyškovské středisko volného času Maják, jezdím s nimi jako vedoucí na tábory nebo víkendové pobyty.

Jana Szabová, 22 let, získala Cenu Jana Hona za práci s mládeží ve Vyškově


Do 50 let se člověk může zlepšovat

Marek Svoboda.Zdroj: archiv

Je to už pět let, co jsem přešel od motocyklového sportu k triatlonu. Postupně jsem zdolával tréninky, závod za závodem, až se mi nakonec podařilo dosáhnout nejvyšší mety probojoval jsem se z Hustopečí na Břeclavsku až na mistrovství světa na Havaji. Je to největší závod, co se dlouhého triatlonu týká. Jel jsem tam s velkým respektem a především touhou jej dokončit. A že to v tamních podmínkách nebylo vůbec jednoduché.

Závod tvoří téměř čtyři kilometry plavání, sto osmdesát kilometrů na kole a závěr patří dvaačtyřicetikilometrovému maratonu. Celou dobu jsme se při tom potýkali s teplotami okolo třiceti stupňů. Člověk si musí dobře rozvrhnout svoje síly, znát svoje tělo a na kole jet tak, aby mohl maraton ještě svižně doběhnout. Všechno se láme právě na běhu. I když jsem na dlouhý triatlon trénoval poslední dva roky, ani tak se mi nevyhnuly krize.

První byla při jízdě na kole, kdy neustále foukal protivítr. Druhá při běhu nejznámější ulicí Ali Drive, kde do nás pralo slunce. Běžel jsem od občerstvovací stanice k občerstvovací stanici a chladil se. Kdo se do toho opřel už od začátku běhu, po hodině bylo po něm. Já jsem se pořádně rozběhl až od dvacátého kilometru. Velkou oporou mi byla manželka a sestra.

Chtěl jsem závod jet na deset hodin, ale podmínky byly proti. S konečným časem deset hodin a šestnáct minut jsem ale spokojený. Poslední dva kilometry už jsem věděl, že to dám. Triatlon je pro každého v každém věku. Jak sofistikovaní trenéři říkají, do padesáti let je člověk schopný se zlepšovat. Tu myšlenku mám pořád v hlavě, tím žiji. Teď začnu trénovat ještě víc.

Marek Svoboda, 45 let, Hustopeče, zdolal Ironmana na Havaji


Nakonec v té vodě stejně umřu

Antonín Krejčiřík.Zdroj: archiv

Tento rok pro mě nezačal vůbec dobře. Měl jsem totiž velký problém. Devátého ledna jsem startoval na tradičních závodech v Pardubicích, plavat jsem měl v Labi jen dvě stě padesát metrů. I když se otužuju už osm let, tak jsem dostal srdeční zástavu deset metrů před cílem. Pomáhali mi tehdy další závodníci a záchranka.

Čtrnáct dnů jsem byl prakticky mrtvý, než mě rozdýchali. Ve Fakultní nemocnici v Pardubicích se jim ale nakonec podařilo mne zachránit. Všechna čest. Devátého února jsem jel z nemocnice domů, a to téměř bez následků. Jen mi dnes připadá, že mám trochu sloní ruce, nemám v nich dokonalý pohyb.

Dnes se snažím, abych žil. Doma tak dělám všechnu práci, bojuji. Naposledy jsem i v mrazu stříhal vinohrad.

To, co se v Pardubicích stalo, mě však od dalšího otužování neodradilo. Myslím si, že ve vodě nakonec musím umřít. Od zimního plavání v Labi jsem si dal sice dva měsíce pauzu, pak jsem ovšem do vody vlezl znovu. Nejdříve jen postupně po schodech a pak celý. Doktor mi pak sice na prohlídce zakázal plavat více než sto metrů ve vodě chladnější než sedm stupňů Celsia. To ale nedodržuju, ve vodě jsem každý den.

Od léta už plavu denně pět set metrů. Nechci zklamat mé kamarády, takže pokračuju v otužování. Kvůli kamarádům také na Silvestra pořádám ukončení plavecké sezony na Lužáku. I když je zamrzlý, tak na plavání je vysekaný úsek, takže do vody půjdu i letos.

Nyní je rekord třiačtyřicet plavců, doufám, že to letos překonáme, i když je to organizačně stále náročnější. Bude to osmý ročník, a chtěl bych jich uspořádat aspoň deset. Pokud se dožiju, tak zjara budu plavat půl kilometru dvoufázově, ráno a večer.

Antonín Krejčiřík, 65 let, Lužice u Hodonína, při závodech v zimním plavání přežil srdeční zástavu