„Na konci měsíce skončíme,“ přizvukoval úředník ze stavebního odboru krajské pobočky ministerstva školství. Budovu navrhl a práce na staveništi řídil.
„Už jste měli být dávno hotoví,“ úpěla jsem v polovině srpna při pohledu na neomítnuté stěny a hromady bahna zasychajícího na nedodělaných podlahách. Zedníci na mě nechápavě hleděli. V Zambii totiž čas plyne podle úplně jiných pravidel, než tvrdí učebnice fyziky.

Ne že by toto zjištění byl zcela nový objev. Sousloví africký čas, které tuto zvláštnost popisuje, je notoricky známý pojem. S oblibou je používají i Zambijci. „African time,“ krčí s typickým úsměvem rameny, kdykoliv je některý cizinec překvapený nedochvilností a důsledným nedodržováním termínů.

Stropy chybějí

Zpočátku jsem byla přesvědčená, že náš projekt se problémům s africkým časem vyhne. Konstrukce budovy, která bude sloužit jako dílny nového učiliště pro chudou mládež, je mnohem jednodušší než srovnatelné stavby v České republice. Stejně jako drtivá většina zambijských staveb má jen jedno podlaží a mělké základy bez sklepních prostor.

Stropy chybějí, žáci v typické škole se ve vyučování při pohledu vzhůru dívají na střechu. V období dešťů, kdy kapky buší do vlnitého plechu, se učitelé dost nakřičí.

Nad stavbou od začátku bděli místní úředníci i odborníci na stavby. Skupinu zedníků jsme podle jejich doporučení najali přes výběrové řízení a podepsali s nimi smlouvu i s termínem dokončení. Moc to nepomohlo.

První problém bylo sehnat stavební materiál. Občas se dodávka zpozdila, občas nepřišla vůbec. „Já vím, že jste to měli zamluvené. Ale ráno přišel někdo jiný, tak jsme to prodali. Za týden určitě budou, madam,“ řekla například žena z poměrně velké firmy na výrobu betonových bloků.

Objednali a zaplatili jsme jich tisíc. Když jsme je ve stanovený den přijeli s kamionem vyzvednout, byl sklad prázdný.
Další chybou byly předčasné platby dělníkům, které jsou v Zambii u zakázek zajišťovaných místními řemeslníky dost obvyklé. „Madam, máme hlad,“ dožadují se pracovníci při každé příležitosti. Zdvořilé, ale také trochu ponížené oslovení „madam“ je součástí obvyklého líčení, jak jejich rodiny trpí hladem. Hubeným dělníkům v roztrhaném oblečení je snadné uvěřit. Jakmile dostanou peníze, pracovní nasazení klesne na neměřitelné minimum.

Spolu s lidmi ze stavebního odboru jsme proto postup na stavbě kontrolovali denně. Některé části jsme nechávali několikrát předělat. Přesto se některá okna neotvírají a dřezy v pekařské dílně vypadají na brzké zhroucení. Ještě hůř je na tom nábytek vyrobený v místní dílně. Každá židle jinak vysoká, každá noha od stolu jinak dlouhá. Sem tam chybí šroubek.

Zedníci zmizeli

Spolupráce s tesaři byla stejně problematická jako odysea se zedníky. Skončila navíc tím, že se po vyplacení poslední zálohy na materiál sebrali a zakázku nedokončili. Jejich dílna je poblíž, takže se s nimi můžeme chodit dohadovat třeba každý den. Nemá to ale jiný výsledek než plané slibování. Peníze na materiál už řemeslníci dávno utratili a další jim nedáme.

Je samozřejmě možné pracovníky za špatně odvedenou práci zažalovat, znamená to ale další ztrátu času. To si nemůžeme dovolit. „Ty si pořád jenom stěžuješ, přitom ta budova na místní poměry vyrostla neuvěřitelně rychle,“ pokáral mě s úsměvem pastor, který naši školu pravidelně míjí na svém mopedu.

Kromě nedbalého přístupu k práci je totiž pro Zambijce typická dobrosrdečnost, přátelskost a pevná víra, že všechno dobře dopadne. Jestli tento optimismus můžeme sdílet, zatím moc jasné není. Zpoždění, které projekt kvůli stavbě nabral, oddálilo registraci školy. Bez ní nemůžeme zahájit výuku, takže nezbývá než znovu čekat. A pozorovat, jak nemilosrdně utíká čas. Africký čas.

LUCIE HRABCOVÁ