Asistenční a vodicí psi jsou pro zdravotně postižené nepostradatelní společníci. Přestože jejich pořízení dotuje stát, další tisíce stojí krmivo a léky. A u vodicích psů je hradí nevidomí plně ze svého.

Janu Pokornému královský pudl z brněnské školy pro výcvik vodicích psů pomáhá od roku 2009. „Jsem s ním častěji než s kýmkoliv jiným," popsal svůj vztah se zvířetem muž.

O to, aby byl pes na takový život co nejlépe připravený, se stará tým cvičitelů ze školy pro výcvik vodicích psů. „Cesta se psem je přesná, rychlá a bezpečná. Psi pracují na základě povelů, které od svého pána dostávají. Nemají svobodnou vůli, kudy se na místo určení dostanou. Pravidelné každodenní trasy si však pamatují a pak jim stačí dát povel, že se jde do práce, a oni už vědí," vysvětlil vedoucí školy Milan Dvořák.

Dodal, že výcvik vodicího psa stojí přibližně dvě stě tisíc korun. „Devadesát procent pokryje úřad práce ze státního rozpočtu. Zbylých deset procent má platit klient. Pro většinu je to ale velká částka. Téměř vždy pomáhají dobrovolní dárci, sponzoři a další," podotkl Dvořák.

Potřebná pomoc

Podobné je to u asistenčních psů, kteří pomáhají lidem s různým zdravotním postižením. „Na výcvik asistenčního psa navíc na rozdíl od vodicích psů nepřidává stát ani korunu. Proto chceme od klientů, aby žádali o příspěvky. I když se jim ale nezadaří, psa dostanou od nás zdarma," uvedl vedoucí programu Asistenční psi Ligy vozíčkářů Ivan Benda.

Pes, který projde jeho rukama, je pro majitele společníkem na čtyřiadvacet hodin denně. Umí podávat předměty a mnoho dalších věcí. „Usnadňuje i kontakt s ostatními lidmi. K vozíčkáři, který přijede do společnosti, se totiž společnost často chová odtažitě. Přítomnost psa tyto bariéry boří," vysvětlil Benda.

Dodal, že pes je také skvělý terapeut. „A to platí pro duši i tělo. Přítomnost psa je uklidňující, snižuje krevní tlak, funguje jako psychická opora," vyjmenoval odborník a připomněl, že psi mohou člověka zahřívat díky vyšší tělesné teplotě.

Také povinnosti

Asistenčních i vodicích psů jsou v Jihomoravském kraji desítky. Podle Bendy i Dvořáka to vypadá, že poptávka odpovídá nabídce. „Ne každý nevidomý člověk chce využívat vodicího psa. Ne každý je navíc schopný mu poskytnout odpovídající péči a zázemí," upozornila Dvořák.

Lidé si podle něj někdy myslí, že s vodicím psem získají hračku či pomůcku, kterou lze odložit do kouta. „Tak to nefunguje. Člověk, který uvažuje o vodicím psovi, by měl mít jasnou představu o svých následujících deseti letech života spojených s živým tvorem," konstatoval odborník.

Pro zvětšení rozklikněte.

Cvičitel: Pes nefunguje jako stroj

Brno - Psy miluje od malička. Když si v roce 1994 přečetl článek o vzniku organizace, která bude vodicí čtyřnohé přátele člověka cvičit, začala se odvíjet jeho dlouhá kariéra. Dnes má za sebou padesátiletý Milan Dvořák už dvacet let výcviku psů. Z toho čtrnáct roků s nimi pracuje v brněnské škole pro výcvik vodicích psů pro nevidomé.

Nejlepší na jeho práci je, když vidí perfektní příjemné soužití psa s majitelem. „Když například po dvou měsících za dvojicí přijedu, pes ke mně přiběhne. Po chvíli si ale řekne, já tady mám svého pána, otočí se a vrací za nevidomým. Ten mu dá postroj a oba třeba společně někam odchází. To je skvělý pohled," vysvětluje Dvořák.

Když se mu ozve klient se zájmem o zvíře, jede se za ním podívat. „Zjistím, v jakém prostředí bude pes žít a také, co si člověk přeje. Může si vybírat rasu, psa nebo fenu a další věci," popisuje cvičitel.

Zároveň dodává, že vztah některých lidí ke psům je dnes jiný než dřív. „Kvůli technice jsou zvyklí, že zmáčknou tlačítko a vše funguje, jak chtějí. A pak to očekávají i od zvířete. Pes si ale musí na člověka zvyknout, na jeho hlas, rychlost chůze a další věci. Nejdůležitější ale je, aby se s majitelem sžil. Dvojice se prostě musí mít ráda," konstatuje Dvořák.

Doufá, že u práce se psy vydrží co nejdéle. Vlastního už ale nemá. „Potřebuji si od nich občas odpočinout. Jinak bych začal štěkat," říká s úsměvem Dvořák.

Fena odnáší použité plenky a tančí
Vracov - Devítiletá Natálie Kuchynková z Vracova na Hodonínsku pochází z dvojčat. Poté, co se před devíti lety se sestrou Anetou narodila měsíc a půl před termínem, oznámili lékaři její matce Lence Kuchynkové špatnou zprávu. Její dcera má nejtěžší formu dětské mozkové obrny. „Natálka nechodí, nesedí a ani nemluví. Staráme se o ni jako o miminko. Přitom je ale veselá a vnímá své okolí," svěřuje se Kuchynková.

V tom, aby měli Kuchynkovi lehčí život, pomáhá rodině asistenční pes. Sedmiletou labradorku Vendy mají už pět let. „O Vendy jsme si před lety požádali u společnosti Pomocné tlapky. Museli jsme udělat psychologické testy, řešilo se i to, jak jsme na tom s penězi a jestli se u nás bude mít fena dobře. Dostali jsme ji po roce a tři čtvrtě," vzpomíná Kuchynková.

Vendy je vycvičená na canisterapii, ale i jako asistenční pes. Pro devětatřicetiletou matku to znamená, že jí fena pomáhá s odnášením plen, otevíráním dveří nebo přinášením předmětů. „Umí také vysvléct ponožky a punčocháče. Zvládla by i rozsvítit, u nás to ale nevyužijeme, protože máme vypínače vysoko," dodává Kuchynková. V rodině se fena ještě naučila dávat postižené dceři hubičku na dobrou noc nebo tancovat.

Kuchynková na Vendy vyzdvihuje především její bezproblémovou a klidnou povahu. O to víc ji překvapuje, že mají lidé na Hodonínsku s přítomností psa někdy problém. „Když jsme venku, nosí vestu, kde je napsané, že je asistenční pes. Smí s námi chodit do nemocnice, divadla, na nákupy, prostě všude. Přesto nás občas ještě někde upozorní, že pes s námi nesmí," diví se Kuchynková. (zuč)