Právě psi jsou totiž hnacím motorem závodníků na čtyřkilometrové trase takzvaného canicrossu.

Vypadá to trochu jako bláznivý sport. A samotný organizátor závodu přiznává, že canicross, tedy běh v zápřahu se psem, není příliš obvyklý. „V republice ho provozuje asi dvě stě až tři sta lidí. Stává se ale mnohem oblíbenější," vysvětluje ředitel závodu Šimon Cipro.

Na křižovatce před lesem se za divokého štěkotu psů připravují na asi třináctiminutový závod běžci v trikotech. Své rozjívené chlupaté parťáky se snaží držet na uzdě, aby příliš nevyváděli. Psi jsou ale dobře vycvičení. I když se svým páníčkům někdy zmítají pod rukama, není to z agrese. Spíš jako by je úplně pohltila závodní euforie.

A nadšení čiší i ze závodníka Michal Čuříka. „Tchyně mi na internetu koupila mašérský víkendový pobyt. Mašéři jsou lidé, kteří se věnují psům a pro tyto závodní sporty je cvičí. Zalíbilo se mi to, pořídil jsem si psa z útulku a už to začalo," popisuje své první setkání s canicrossem Čuřík, který už běhá třetím rokem. Do Brna přijel až z Lipníka nad Bečvou.

Do cíle mezitím dobíhá první z žen z kategorie se psy nad pětadvacet kilo. Martina Štěpánková bránou doslova prosviští a má co dělat, aby sebe i rozběhnuté roční štěně evropského saňového psa zastavila. Z tváře jí lije pot z vyčerpání, ale v koutcích se trochu pousměje, když slyší svůj čas. Dvanáct minut a devět vteřin. „Závodím už od roku 2002, ale s tímhle psem běžím teprve první závod. Drželi jsme si průměrnou rychlost přes devatenáct kilometrů za hodinu," vysvětluje udýchaná Štěpánková.

V celkovém pořadí všech závodníků si prozatím drží čtvrté místo. Můžou jím však ještě zamíchat další běžci v kategorii se psy pod pětadvacet kilo, kterým do startu zbývá několik minut.

TOMÁŠ KREMR