Na brněnské Základní škole Vejrostova pracuje čtyři roky. „Je to pestrá práce,“ říká. Setkává se při ní s nejrůznějšími problémy. Od poruch učení, chování až po šikanu. „Když na mě někdo zaklepe, otevírám dveře a netuším, kdo za nimi bude stát, s jakým problémem přijde. Je to trochu adrenalin,“ směje se Kostková.

Za pár dní skončí prázdniny a děti se vrátí do lavic. Řešíte nějaké problémy hned zkraje školního roku?
Ano, především s dětmi v první třídě. Tam se totiž potíže projeví hned v září. Například takzvaná školní nezralost. Trápí děti, které už měly odklad, nastupují do školy v sedmi letech a někdy se s tím nedokážou poprat. Je to pro ně velmi náročná situace, nejsou zvyklé plnit si nějaké úkoly a najednou je mají každý den.

Jak takové problémy řešíte?
Spolupracujeme s pedagogicko­psychologickou poradnou. Tam zjišťují, zda dítě nemá poruchu pozornosti nebo učení. V případě prvňáků se ale vyslovuje jen podezření na možnou budoucí poruchu, protože v tak brzkém věku je problematické poruchy učení diagnostikovat. Teprve až víme, v čem je problém, můžeme ho řešit. Pouhá domluva, aby se školák ovládal, nevztekal se nebo aby se více snažil, totiž nestačí. Musíme mu vymyslet individuální učební plán. Nezbývá než okolí přizpůsobit jeho potřebám. Takové dítě například nepíše celý diktát, ale jen každou druhou větu. Nebo mu učitel zadává úkoly ústně.

Nezneužívají toho některé děti?
Někdy ano. Některé si to třeba vyloží tak, že se nemusí snažit. Dostanou tužku, papír a poflakují se. Některé třeba zkouší i výmluvy na to, že jsou dyslektici. Ale to jim samozřejmě neprojde. Nehledě na jejich budoucí život, s takovým přístupem by se daleko nedostaly.

Setkáváte se i s opačným problémem? Tedy s tím, že je učivo pro některé žáky příliš snadné?
Máme tady takové děti. Nejprve zjistíme, zda jsou opravdu nadané a v čem přesně. Jestli vynikají v matematice nebo třeba v historii. Často se totiž ukáže, že jim jde například jen mechanické počítání nebo slovní úlohy. Až zjistíme, o jaký typ nadání se jedná, uzpůsobíme na míru učební program. Takové děti si splní to, co mají, a pak dostanou ještě své vlastní pracovní listy, aby se nenudily. Ve výjimečných případech je můžeme poslat na některé hodiny do vyšší třídy. Málokdy jsou ale tak nadané, aby stíhaly celý obsah dané hodiny. Taky musí být dost vyspělé, aby starším dětem stačily citově a sociálně. Výjimkou nejsou ani případy nadaných dětí, které když zjistí, že by měly dělat něco navíc, tak se jim nechce, pokud úkol není dost zajímavý.

Je pro děti po prázdninách těžké vrátit se do školy? Jak radíte takový zlom překonat?
Hlavní roli mají v takové situaci převzít rodiče. Před koncem prázdnin je dobré dětem začít upravovat spánkový režim. Celé prázdniny vstávaly třeba v devět hodin a najednou se mají probouzet v šest. To je pro ně náročné. Musí se proto dostat do školního režimu postupně. Stejně tak je dobré jim postupně zkracovat čas, kdy jdou spát. Taky není rozhodně na škodu, když si pár dní před začátkem školy dítě zalistuje ve starších sešitech a projde si látku. Ovšem toto je pro děti velmi kontroverzní téma.

Co si myslíte o učení školáků o prázdninách? Je dobré, aby si opakovali látku?
Ne. Dva měsíce jsou sice dlouhá doba, ale to je pro školáky i týden. Problém dostat se do režimu mají děti i po nemoci. V září navíc všechno začíná pozvolna a do zkoušení je dost času.

Je práce školního psychologa stále stejná, nebo se mění s dobou?
Mění se pořád a je dobré být stále v obraze. Třeba co se týče seriálů. Některé děti se totiž rády přirovnávají k jejich postavám. Je pro ně jednodušší říct, že chtějí být jako určitý hrdina, než aby mi dlouze vysvětlovaly své pocity a jednotlivé vlastnosti těch postav. A když vidí, že seriály sleduji a orientuji se v nich, dostanu se k dětem snáz než ostatní a rychleji s nimi naváži vztah.

Tráví děti u televize hodně času?
Spíš u počítače a počítačových her. Kdyby některé děti rodiče nepohlídali, přišly by domů, odhodily aktovku a spokojeně hrály až do večera. Obávám se, že by to pro ně byl naprostý standard. Proto rodiče musejí děti hlídat, zvláště ty menší. Čím méně roků dítě má, tím hůř dokáže rozpoznat, co je hra a co je realita. Projevuje se to v každodenních situacích, třeba když jde dítě s rodičem na nákup. Protože moc nerozlišuje mezi realitou a hrou, tak při cestě divoce přebíhá silnici, kličkuje mezi auty a myslí si, že je to jenom hra. Že když ho někdo zraní, tak mu naskočí druhý život. Děti mají obrovskou fantazii, věří ve víly, čarodějnice a dnes už i v počítačové hry. Proto je potřeba menší děti odtrhnout od počítače, aby se podobných úvah zbavily.

Je toto problém pouze malých dětí?
Starší školáci mají jiné problémy. Například sociální sítě. Dívky se tam fotí shora, s našpulenými rty a pomalu jenom v plavkách. Chtějí vypadat sexy. Když se proti tomu rodiče nebo kdokoliv dospělý ohradí, tak to nechápou. Dalším obrovským problémem je, že školáci si mezi sebou vyměňují svá přístupová hesla k e­mailům nebo profilům na sociálních sítích. Vůbec netuší, jaké nebezpečí to představuje. Pak se nestačí divit, když někdo z jejich schránky rozešle sprostý e­mail.

Je vzájemné napadání přes internet časté?
Bohužel ano. Takzvaná kyberšikana se k nám dostala nedávno, ale rychle se rozšířila. Natolik, že jsme ji i zařadili do školního řádu. Zakázali jsme natáčení a focení na mobil bez souhlasu druhého nebo sdílení nevhodných videí. Je potřeba naučit děti zacházet s mobilem tak, aby ho nezneužívaly. Skoro všechny telefony v sobě mají foťák a video. Vysvětlujeme dětem, že si nemůžou fotit nebo natáčet spolužáka bez jeho souhlasu. Také jsme do hodin informatiky vpravili část učiva o takzvané netiketě. Právě tam se děti učí, co je ještě slušné, a co už ne. Ty starší totiž samozřejmě přesně vědí, v jaké situaci spolužáka natočit, aby ho nahrávkou ponížili co nejvíce. Video si pak přeposílají, ukazují navzájem, nebo dokonce vkládají na internet. Je to fenomén. Bohužel na takové věci ale reagujeme až zpětně, protože tento vývoj se dopředu nedá odhadnout.

Jak kyberšikanu řešíte ?
Nejlepší je samozřejmě prevence. O tu se snažíme. Účinná je také metoda cukru a biče. Podporujeme vztahy mezi spolužáky, chceme, aby spolu vycházeli. Proto máme například komunitní kruh, kde se děti učí mluvit o svých pocitech, hrajeme hry podporující vzájemnou důvěru. Dobré taky je zahajovat den určitým rituálem. Třeba tím, že si děti vypráví, co dělaly včera a jak se měly. Spolužáci se tak navzájem více poznají. A pokud k někomu získají bližší vztah, nemají sklony mu ubližovat. Navíc se tím děti učí vzájemně si naslouchat a také poslouchat druhého bez přerušování. Ačkoliv se to nezdá, je to docela problém, děti jsou zvyklé si skákat do řeči. Proto používáme plyšového soba, kterého si žáci mezi sebou podávají, mluvit může jenom ten, kdo ho zrovna drží v ruce. Máme s tímto programem úspěch, děti se občas svěří se svým problémem a ostatní spolužáci jim radí, jak ho vyřešit, jak by se zachovali oni. To vše samozřejmě posiluje a stmeluje kolektiv. Zavedli jsme také preventivní programy, kde se děti učí rozpoznat šikanu a někomu o ní říct.

Je tato prevence účinná?
Prevence je u nás dlouho, ale adaptační kurzy máme relativně krátce. Pořádáme je v září, kdy děti hrají různé hry v přírodě. Ovšem nezaručí nám klid ve třídě po zbytek školního roku. Někomu se třeba rozvádí rodiče, dostane špatnou známku a problém je na cestě. Dítě, kterému se nedaří, má potřebu zvednout si ego. Lidově řečeno se na někom vybít. Jako prevence někdy poslouží i vyšetřování šikany. Děti díky němu vidí, do jakých se mohou dostat nepříjemností.

Pracujete i se žákem, který je terčem posměchu?
Někdy se šikanované dítě dostane do problému proto, že se nechová pěkně ke spolužákům. Ale obětí šikany se bohužel může stát kdokoli. V takovém případě radíme jeho rodičům, jak s ním mají situaci doma rozebrat a co mu mohou vysvětlit. Také jim poradíme, jak dítě vést k lepším návykům. Důležité je taky přimět třídu, aby si zlepšeného chování všimla a spolužáka v něm dále podpořila. Pokud by se objevila závažná šikana, tak ji předáme policii. Může se totiž stát, že dítě kvůli potížím ve škole skončí na psychiatrii nebo dokonce spáchá sebevraždu. Když už dojde k takové tragédii, je velmi důležité, jak na ni zareagují učitelé. Obecně se musí proti šikaně postavit, ne s ní tiše souhlasit. Třídě tím dají němý souhlas k tomu, aby trápila spolužáka.

Jaké jsou nejčastější důvody šikany?
Například závist nebo naopak posměch, že dítě nemá to, co ostatní. Není ale řešení nakoupit mu nové oblečení a hračky. V takovém případě pracuji se třídou, ukazujeme si s dětmi, že je možné ocenit i jiné věci než jen materiální. Že stojí za povšimnutí, když je někdo šikovný nebo kamarádský. Hodně pomůže, když takového žáka navíc vyzdvihne a pochválí učitelka, děti pak mají tendenci ho napodobovat.

Chodí za vámi školáci se svými problémy sami?
Ano. Bývalá psycholožka tu zavedla takzvané svačinky. Děti přijdou na svačinu do mé pracovny, popovídat si nebo si jen tak pohrát. Takže často chodí sami jen tak na kus řeči. Starší žáci už jsou obezřetnější v tom, co mi řeknou.

Co má dělat dítě, které je ve třídě nové, aby ho kolektiv přijal?
Na druhém stupni máme v každé třídě jednoho nebo dva peery neboli vrstevníky. Jsou to děti, které dobrovolně pomáhají novým žákům zapadnout do kolektivu a poznat prostředí. Peery školíme, jak spolužákům pomáhat. Jde o to, aby si s nimi občas nezávazně popovídali, aby je varovali před konfliktními spolužáky.

Co děti obecně nejčastěji trápí?
Vztahy. S kamarády nebo s rodiči. Trápí je, když se jim někdo posmívá, když se s někým pohádají. Jsem pro děti něco mezi kamarádem a učitelem. Neznámkuji a stojím vždy na jejich straně. Můžou si na mě také vyzkoušet, jak na jejich problémy zareaguje dospělý člověk. Vědí totiž, že mě váže mlčenlivost a tudíž si to, co mi řekli, nechám pro sebe.

To i ve vážných případech?
Ne. Tím, že pracuji s nezletilými, mám u trestných činů oznamovací povinnost. Dětem to říkám dopředu. Říkám jim, že pokud nechtějí, abych jejich problém začala řešit, ať mi o něm ani neříkají. Pokud třeba přijde holka s tím, že ji někdo znásilnil, mám dvě možnosti. Obě jsou špatné. Buďto to nikomu neřeknu a jsem spolupachatel, nebo to řeknu a ona už za mnou nikdy nepřijde.

Spolupracujete také s rodiči?
Ano. Chodí za mnou často kvůli výchovným obtížím svých dětí, ale také kvůli známkám, chtějí, aby se jejich děti zlepšily. Občas mám pocit, že sem rodiče chodí častěji než děti.

ANNA FAJKUSOVÁ