Pouť zahájili v březnu v Alpách. Čekaly je tři týdny cest a tři týdny strávené v klášteře, kde se účastnili přednášek a věnovali se akademické práci. Tam měli zajištěné bydlení i stravu. Zbylých devět týdnů však šli na vlastní pěst. Jejich jediným bohatstvím bylo sedm euro na den na osobu. Podle Folettiho je chůze nadčasová a lidské tělo jedinečné médium, skrze které lze zažívat věci tak, jak je člověk zažíval dřív. „Chtěli jsme pochopit to, jestli tím, že půjdeme dlouho, se změní naše vnímání středověkých předmětů,“ říká a popisuje i důležitost nejistoty, která při cestě často panovala.

Studenti měli možnost si prohlédnout památky podobným způsobem, jako se na ně dívali lidé v době, kdy díla vznikla. „Přiblížili jsme se středověkým poutníkům jednak tělem, jednak duchem. Uvědomili jsme si, že dialog mezi krajinou a předmětem je zásadní,“ popisuje Foletti.

Právě vnímání památek v kontextu přírody bylo jedním z hlavních cílů. „Když někam přicházíte pěšky, můžete vidět památku z několika set metrů daleko. Monumenty často bývají do krajiny zasazené právě tak, aby byly vidět z dálky. To se dnes často opomíjí,“ popisuje studentka Sabina Rosenbergová.

Cesta pro účastníky ovšem nebyla jen o poznávání. Představovala především tělesnou i duchovní výzvu. „Museli jsme si zvyknout na zátěž. Později jsem ale až srostla s krosnou. Člověk si hlavně postupně uvědomoval, kolik zbytečností s sebou má. Plno věcí jsem vyhazovala, třeba talisman štěstí,“ směje se studentka Amálie Bulandrová.

Ať už byla cesta jakkoliv náročná, v jedné věci se účastníci shodli, a sice na dobrotivosti lidí. „Nehledě na atentáty, terorismus a násilí ve světě, lidé jsou dobří, solidární a pohostinní. Putování v nás změnilo vše, co jsme si dosud o lidských bytostech mysleli,“ říká Foletti. Z dvaašedesáti nocí, kdy byli venku, spali dvaačtyřicetkrát u lidí, kteří je zvali k sobě.

Pro účastníka Martina Lešáka představovala cesta očistu duše, protože byl mimo běžnou realitu, nemusel kontrolovat mobil a odpovídat na emaily. Návrat do reality studenti prožívají těžce. „Je to pro mě šok. Dost těžko se vyjadřují naše pocity, abychom nezněli pateticky. Doma jsme ale chvíli,“ popisuje Rosenbergová, kterou cesta hlavně naučila jak si vážit času a jak si ho rozvrhnout.

Čtyřměsíční putování zakončené třítýdenním pobytem v opatství v Conques na jihu Francie zachytili poutníci na kamery a postupně vytvářejí dvanáct krátkometrážních dokumentárních filmů, které chtějí sdílet s veřejností.

Jejich cesta vedla z Lausanne do Mont Saint-Michel. Sledovali středověké poutnické cesty, přičemž se postupně zastavili ve třech klášterech, a sice Sainte-Foy v Conques, Saint-Benoît-sur-Loire a Mont-Saint-Michel v Normandii. Celkové náklady poutě vycházejí na milion dvě stě tisíc korun.

LENKA JEBÁČKOVÁ