Ředitelka: Představa, že mohl zemřít hlady, mě děsí

„Byl jako zvířátko. Vůbec nebylo možné uhlídat, aby dětem nebral svačiny,“ popisuje chování chlapce ředitelka z brněnské základní školy. Díky ní se o osmiletého chlapce začali zajímat sociální pracovníci. Jméno ředitelky i název školy redakce zná, ale kvůli utajení identity týraného chlapce nezveřejní.

Choval se opravdu tak zvláštně, že jste zavolala sociální pracovnice?
Ano. Děti se často pokouší a berou si svačiny, ale jeho chování bylo jiné. On si to jídlo vzal, nacpal do pusy, nebylo možné ho zadržet. Nešlo tomu zabránit a to bylo na jeho chování nejpodivnější.

Jak dlouho trvalo než jste vy a třídní učitelka zjistily co se děje?
Byl u nás opravdu jen krátce. Nastoupil k nám na školu po pololetí s uzavřenými známkami. Byl dva dny ve škole a pak byl měsíc a půl nemocný. Rodiče ho řádně omluvili, bratr mu dokonce přišel pro úkoly. Po nemoci chodil do školy pět dní a během nich jsme už jeho stav řešili.

Poznala jste, že je chlapec týraný díky tomu, že jste vystudovala speciální pedagogiku? Nebo byl chlapec fyzicky ve špatném stavu?
Byla jsem se podívat ve třídě a přesvědčila se, že jeho chování nešlo vyřešit zákazy. S ničím takovým jsem se ve své praxi nikdy nesetkala. Jak na tom byl po zdravotní stránce jsem vědět nemohla, nejsem lékař.

Nepřišlo vám divné, že sedmileté dítě váží třináct kilogramů?
Když nastoupil, tak jsem viděla, že je malý. Rodiče mi to ale smysluplně vysvětlili. Že má poruchu růstu, že je sledovaný na endokrinologii, že má bezlepkovou dietu a prosí nás o spolupráci. Abysme ho uhlídali, že má tendence brát dětem svačiny. Prostě rodiče, které nahlásí dítě do školy s tím, že má zdravotní problém nemůžeme hned podezírat. Potvrzení lékaře žádáme až při uvolnění z tělesné výchovy.

Na týrání jste ale upozornila už po několika dnech. Proč si ničeho nevšimli ve škole, odkud chlapec přišel?
To nevím. Netuším nic o tom jak v prvním pololetí chodil do školy a choval se. Je to těžké, na mě jeho matka působila velice věrohodně.

Ale vy jste podezření pojali?
Já jsem zpočátku na týrání nemyslela. Spíš jsem chtěla řešit problém s braním svačin jinak než zákazy a tresty. Řešit to s odborníky.

Takže rodiče týrání úspěšně tajili?
Podařilo se jim to díky tomu, že se přestěhovali, změnili školu. Když jsme problém hlásili na místní sociální odbor, ještě ani neměli k dispozici spis rodiny.

Jak se chlapec učil?
Přišel s dobrými známkami a myslím, že ve výuce s ním problémy nebyly.

Je běžné, že vás učitelky upozorňují na problémy dětí?
Jsem ráda, že to tak funguje. Nemusí to být hned týrání. I třeba poruchy učení jsme zvyklí řešit hned. S rodiči poradnou, se sociálními pracovníky. Jakmile cítíme, že rodina potřebuje pomoct. Mám v pracovníky odboru důvěru.

Zprávy o týrání se objevují v médiích. Jak na to reagují děti z chlapcovi třídy?
Paní učitelka si s dětmi promluvila. Řekla jim, že se takové věci dějí a že musí být všímaví, pozorní. Aby dokázali a nebáli se upozornit na to, že je něco špatně. Děti o tom potřebovaly mluvit.

Od odhalení týrání uplynul už skoro rok. Zajímáte se o stav chlapce?
Je jasné, že se zajímat musím. V prvním okamžiku jsem ani netušila, jak vážné to bylo. Šokovalo mě v jakém byl stavu. Jeho tělo prakticky už neumělo přijímat potravu. Určitou indicií k tomu bylo, že když chlapec něco dětem snědl, většinou to v sobě neudržel. Během týdne se dvakrát ve škole pokakal.

Zachránila jste mu život.
Jsem strašně ráda, že jsme mohli k odhalení týrání přispět. Nejsem ráda, že se to vůbec stalo. Stále si říkám, kdyby přišel k nám dřív. Určitě to na jeho psychice zanechá následky. Představa, že by se stalo to nejhorší, mě děsí.

Co byste vzkázala rodičům?
Nic. Nyní je potřeba aby to soud vyřešil a chlapci se dařilo. Aby se dostal do lepšího prostředí.