Ráno si dá šátek na hlavu, aby jí skryl vlasy. Tak to říká korán a tak to i Sonya Nemšáková z Brna cítí. Lidé kolem ní si ale na to, že se stala muslimkou, nezvykli. „Někdy jsou i hrubí,“ říká matka dvouleté dcery Shazii. A tak jsem se rozhodla, že na vlastní kůži vyzkouším, co je to být muslimkou v brněnských ulicích.

Růžový tenký šátek mi Sonya uvazuje už v redakci v ulici Milady Horákové. Do centra vyrážíme i s kočárkem, ve kterém sedí malá Shazia.

Lidi dráždí jen kus látky

Připadám si jako nahá. Pohledy lidí kolem jsou neodbytné. Sonya jde ulicí ke světelné křižovatce na Kolišti sebevědomě. Do šátku se halí čtyři roky.

„Žena by neměla být jen tak na ukázku. Je to spíš degradace, než že by jí to dodávalo respekt, a už vůbec ne emancipaci,“ říká muslimka. Lidé, kteří dvojici žen v muslimských šátcích míjí, jsou rozpačití. Na světelné křižovatce na ulici Milady Horákové, pod Janáčkovým divadlem, stojíme na červenou. Řidiči aut si dvě ženy, muslimky, prohlíží.

„V autech se lidé tolik nestydí za své pohledy. Horší je, když na mě zírají na ulici. Přitom podobně uvázané šátky mají i babičky na vesnicích a nikomu to nevadí. Je to jen kousek látky,“ říká.

Sonya chce koupit pohled své mladší sestře, která žije v Itálii. Míříme proto na Českou ulici, do obchodního domu Vágner. Shazia má ale chuť na zmrzlinu. Zastavujeme v cukrárně na Jakubském náměstí. Vedle u stolu sedí asi třicetiletá matka se svou malou, asi desetiletou dcerou. Po chvilce si nás všímají.

„Dávej pozor, ať tak nedopadneš. To není normální,“ říká žena dceři a vůbec se nesnaží šeptat. Dívá se na Sonyu a na malou Shaziu vrhá soucitné pohledy.

„Jsem na to zvyklá,“ vykládá Sonya, když vidí, že mě reakce mladé ženy překvapila. „Lidé se dívají vždycky. Někdy se ale stane, že i něco řeknou, třeba že jsem strašidlo,“ povídá muslimka. „Taky si o nás myslí, že jsme ženy teroristů,“ vysvětluje polohlasně. „Jak bude ale asi našim dětem, až začnou chápat, že nám lidé nadávají?“ ptá se.

V době, kdy přijímala islám, byla na výměnném pobytu ve Spojených státech. „Kuriozní bylo, že k tomu došlo právě jedenáctého září 2001. Reakce na to, že sympatizuji s islámem, se po tom radikálně změnily. Najednou byl s některými problém,“ vzpomíná.

V obchodním domě v centru Brna už Sonyu znají. Žena, která obsluhuje výtah, se usmívá, pouští nás dovnitř a cestou do papírnictví v horním patře si povídá se Shaziou. Kupujeme přání k narozeninám. Bez zvědavých pohledů.

Na České směrem k náměstí Svobody je to ale zase jinak. „No to snad ne. Za chvilku to ti teroristé rozjedou i tady,“ říká své ženě starší muž, zřejmě důchodce, a otáčí se za námi. Zvědavá je i mladá žena. Kvůli dvěma muslimkám na ulici přestává pít vodu z umělohmotné láhve. Stojí a zírá. „Dívají se soucitně, jako bych k tomu byla donucená, přitom šátek nosit nemusím. Není to protest nebo prezentace toho, že někam patřím. Kdyby mi zít〜ra řekli, že musím do školy bez šátku, je to stejné, jako kdyby vám nařídili, ať jdete do práce ve spodním prádle,“ směje se Sonya.

Před hlavní poštou nás řidič projíždějícího auta nepustil přes silnici. Zatvářil se znechuceně a nepřibrzdil. „Stávají se horší věci. Čekala jsem na přechodu u Městských lázní, kde nás pouštěla tramvaj. Všichni přešli, jen já ne. Tramvaj se těsně přede mnou rozjela. Byla to nebezpečná situace. Stalo se mi to už dvakrát. Dokonce jsem si stěžovala na dopravním podniku. Ještě mi neodpověděli,“ vypráví Sonya. Cesta Brnem pokračuje. Jedeme autobusem do obchodního domu Ikea. Mladý muž nám ochotně pomáhá s kočárem, žena s asi dvouletou dcerou nabízí místo vedle sebe. Usmívá se. Když si myslí, že se nedíváme, mění se ale její přívětivý pohled v jakýsi soucit.

„Bývám z toho někdy unavená. Nemám to prostě jako ostatní, že bych šla svobodně ulicí. Jsem pod drobnohledem a to je těžké, obzvlášť když v anonymním davu potřebuju být i já chvilku neviditelná,“ komentuje situaci Sonya.

Se svým mužem zařizují domek v Moravanech na Brněnsku. Procházíme proto odděleními nákupního domu Ikea a vybíráme, co by se jim do domácnosti hodilo.

Máme chvíli klid. Tady lidé muslimky nevnímají. Sedáme si do dětského koutku a chystáme se jíst. Shazia si běží hrát.

V křesílku před televizí sedí malý chlapec. Jakmile matka vidí, že přišlo dítě muslimů, nenápadně kývne na syna a z hracího koutu ho volá k sobě. Je to náhoda?

„Někdy mě napadne, že bych třeba měla zareagovat na to, co se děje, na pohledy, na reakce. Zajímalo by mě, co by ti lidé udělali. Ale ignoruji to a snažím se co nejrychleji zmizet,“ říká Sonya.

U pohledů někdy nezůstane

Kolemjdoucí jsou mnohdy i agresivní. Už se také bála. „Přišla ke mně starší žena a začala na mě na ulici křičet. Co to mám na sobě a jestli mně to tady není dost dobré. Měla jsem strach. Nabouralo mi to jistotu, od té doby se cítím na ulici víc ohrožená,“ přiznává.

Lidé podle ní vidí jen to, co chtějí vidět. „Jednou na mě muž volal, ať mu něco podám z auta. A druhý den povídala sousedka tatínkovi, že na mě štěká a já poslouchám jako hodinky. Kdyby to udělal Čech, tak jim to nepřijde.“

Vracíme se do centra. Autobusem. Sonya má předplaceno, já si jdu koupit lístek. Sonya zůstává vzadu. Žádám o jízdenku a čekám, až mi muž za volantem vrátí drobné. Důchodkyně na předním sedadle přede mnou plive na zem a něco si pro sebe mumlá. Její zlostný pohled mě doprovází až dozadu k Sonyi. Úplně jsem zapomněla, že mám na hlavě šátek a jsem muslimkou.

„Je to boj. Někdy je toho moc,“ utěšuje mě Sonya. Na úřadech a v Moravanech, kde bydlí, jsou ale lidé jiní. „Přijali nás bez problémů, mají nás rádi.“

Na Cejlu Sonyu i se Shazií vyzvedává její muž. Vydávám se sama směrem k redakci. V šátku. Cestou mě několikrát napadne, že bych ho měla raději sundat. Pro jistotu.