Když je něco bokem, znamená to, že je to tam, kde by to člověk jen tak nenašel. Restaurace Bokem ve Svatoplukově ulici v brněnských Židenicích si vzala název za své. Je opravdu bokem. Přesto stojí podnik za to vyzdvihnout, protože co je malé, to je, jak známo, milé. A v jednoduchosti je hlavně krása. Přesvědčil se o tom i testovací tým Brněnského Deníku Rovnost společně s bývalým kuchařem brněnského Grandhotelu Karlem Ježkem.

Aby se náhodou majitelé podniku neurazili, je nutné zdůraznit, že restaurace Bokem není nijak zastrčená v nějaké zapadlé uličce. „Určitě ji znají štamgasti z okolí, kteří do lokálu chodí jíst a pít. Pro neznalce je však restaurant ukrytý a prakticky neznámý,“ říká vysloužilý kuchař o místě, kde restaurace sídlí. Lidé projíždějící čtyřproudou magistrálou po židenické Gajdošově ulici sice mohou zahlédnout nápis Bokem, ale zřejmě jim nic moc nenapoví. Pěší se zase do podniku dostanou z přestupního uzlu městské hromadné dopravy Stará osada podchodem. Trvá to jen tři minuty.

Mládí za barem

Ale dost popisování polohy restaurace. Host, který si ji chce najít, má už docela dost indicií, aby do podniku trefil. Restaurant je sám o sobě maličký. Jediné, co je v něm velké až moc, je barový pult, který je obložen kameny. Za ním stojí mladičký číšník a barman v jedné personě. „Asi je to klub pro mladé. Oblečení by tomu odpovídalo,“ soudí Ježek a pohledem si měří mladíka s hnědou kšiltovkou na hlavě. Kromě „skejťácké“ čepice má číšník modré rifle a asi tak o dvě čísla menší nátělník. Možná proto, aby předvedl před hosty, kteří patří k něžnějšímu pohlaví, vyvíjející se svalstvo. Nafouknutý biceps totiž mnohé slečny ohromí.

Mladík je však ochotný, slušný a pozorný. Jakmile testovací tým usedne za stůl, přicupitá a ptá se, copak si bude panstvo přát. Když zjistí, že jídelní list, rychle jej donese. „Na první pohled je jídelníček skromný. Ale to vůbec nevadí. Od tak malé restaurace nemůže host čekat, že si v ní vybere ze sto padesáti jídel. Čeští hosté jsou většinou stejně nejspokojenější, když si dají smažený sýr, hranolky a tatarku. A toto jídlo tady najdou,“ usmívá se Ježek.

Jednička bez hvězdičky

Testovací tým má jídelní list přelouskaný za pár vteřin a objednává gulášovou polévku, hovězí roštěnou s vejcem a kuřecí přírodní řízek. Vařící polévka je na stole hned. Nese ji kuchařka, což testovací tým trochu zaráží. „Gulášovka voní hezky,“ nadechuje se bývalý kuchař z Grandhotelu. Poněkud stáhne obočí ve chvíli, kdy do úst míří první lžíce. „Kuchařka zapomněla na majoránku, která dává polévce specifickou chuť. Také je v ní česneková pasta, která čerstvý česnek rozhodně nenahradí. Přesto je polévka dobrá,“ hodnotí Ježek.

Za třiadvacet minut leží před testovacím týmem i hlavní jídlo. Při pohledu na plné talíře se mohou prvně najíst oči. Zeleninová obloha totiž ve spojení s masem vyhrává barvami, ale nikterak křiklavě. „Jsem překvapen, že tak malá restaurace dokáže udělat tak čisté a hezky upravené jídlo,“ shrnuje kuchař svou porci kuřecího přírodního řízku s bramborovou kaší. Na tu byl zvlášť zvědavý. „Menší podniky kaši dělají z prášku. Tahle je však z vařených brambor a je vynikající. Také drůbeží maso připravila kuchařka na jedničku. S hvězdičkou ale nebude. Na přírodní řízek totiž nepatří žádné koření. Jen naklepat maso a posolit. V tomhle je nějaké grilovací koření či směs,“ říká Ježek.

Síla na tuhé maso

Svaly, které rostou mladičkému číšníkovi, by host potřeboval na hovězí roštěnou, která je o něco tužší. „Hovězí maso však tuhé je a málokdy se stává, že je měkké a dobře se krájí. Chuťově je však pokrm výborný a nelze mu nic vytknout,“ hodnotí specialista na vaření druhé jídlo. Podtrženo, spočítáno a sečteno: restaurace Bokem je tak trochu rodinný podnik. Majitelům záleží na hostech, kteří se v podniku dobře nají. Konec konců se tam vaří jako doma. I s několika chybami, které dělá každý kuchař či kuchařka.