„Tak, poslední naděje nám odjíždí. Musíme se zahřát prací,“ naoko odevzdaně pokrčí rameny, když autobus, ze kterého předtím skupinka ldí vystoupila, odjíždí pryč.

Všem je kolem dvaceti, možná trochu víc, a sešli se tu na každoročním čištění řeky Říčky, letos už jubilejní, desáté. Většina jich patří do České táborncké unie, která čištění pravidelně pořádá. Někteří ale přišli sami. „Já jsem tu letos poprvé, dostal jsem od kamarádů pozvánku, tak jsem přišl. Myslím, že je to akce, která má smysl,“ říká hnědovlasý mladík v červenohnědé mikině.

Poprvé je tu i mladá maminka s červenými brýlemi. S sebou má dvě dcery ve věku kolem tří, čtyř let. Obě v růžovém, jedna malá slečna sedí na dětské motorce. „Nalákal mě na to manžel, ten už tu byl loni,“ ukazuje o pár metrů dál, kde její muž právě něco řeší s hlavním organizátorem v modré bundě.

Nakonec se na parkovišt schází devatenáct lidí, tři děti a dva kočárky. „Jestli jste všichni, tak se domluvíme, jak to uděláme. Měli bychom vytvořit osm nebo devět skupin,“ vysvětluje organizátor, co všechny dobrovolníky čeká a nemine. Kousek od něj teče řeka, jejíž břehy jsou lemovány odpadem. Ten má po dnešku všechen zmizet. Nebo alespoň jeho pdostatná část. „Tribuny jsou extrémně zasviněné, stejně jako tenhle začátek, to bude složitější, tam vás možná půjde víc,“ rozhazuje rukama a určuje, kam se která skupina vydá.

Lidé si mezitím nasazují pracovní rukavice a berou si velké černé pytle na odpad. Mladší z růžových holčiček s růžovou čepicí s logem supermana si nasazuje rukavice také. Jenže jsou větší než její hlava, a tak se jch brzy zase zbavuje. Lidé se rozcházejí podél vody a v jejich pytlích mizí vše, co do přírody nepatří. Krabičky od cigaret, kus gumové hadice, petlahve, papíry a sáčky, dokonce i staré pneumatiky.

Sbrači se prodírají křovím, sestupují až k vodě a zase šplhají zpátky. Po cestě projíží tmavovalsá žena v černém s kočárkem. Zpod něj vytahuje pytle a jeden odmotává a podává ho světlovlasé dívce. „To je servs. Ty jsi distrbutorka pytlů, jo?“ směje se dívka. Tmavovláska se také usmívá. „To víš, ať aspoň k něčemu jsem,“ krčí rameny a popojíždí s kočárkem dál.

Mladší z růžových holčiček mezitím našla u vody prázdou šnečí ulitu. Drží j v ruce a zvědavě ji studuje. „Co to je?“ tahá za rukáv matku, která sbírá odpadky o kus dál. „To je jenom ulita,“ poučuje ji mezitím starší sestra povýšeně a jde pomoct rodičům, ať je taky užitečná.

Se sběrem odpadků podél břehu pokračují dobovolníci ještě několik hodin. Alespoň jednou za rok chtějí Mariánské údolí vidět tak, jak vypadalo ještě před vstupem lidí.