Majitelka cukrárny Alena Tullová v ní prožila krásné chvíle, ale musela i bojovat. Za svou kariéru si prošla několika důslednými kontrolami a dokonce i hospodářskou kriminálkou.

Zažila koronavirovou krizi, která byla pro podnikatele, hlavně ty malé, velice nepříjemná. „Přes koronu to bylo náročné. Prvně jsem měla okýnko, kde jsem připravovala, co kdo chtěl, ale to mi pak strážníci zakázali a mohla jsem prodávat jen balené věci,“ zmiňuje Tullová.

Naopak s úsměvem vzpomíná na pozvánky ze zahraničí, například z Itálie na zmrzlinářské výstavy nebo na celosvětový veletrh do Paříže. Vždy ji moc těšilo, když svým zákazníkům mohla přivést něco nového. Právě návštěvníci cukrárny Tullovou tlačili vpřed, hlavně když se jednalo o děti. „Miluju děti a svoji rodinu bohužel nemám, takže jsem spolupracovala s mateřskou školou, kdy mi děti chodily zpívat do cukrárny. Je to milé, říkají mi teto,“ dodává majitelka.

Cukrárna Anička byla mezi místními oblíbená, zákazníci do ní ale přicházeli dokonce i ze zahraničí. „Vybudovala jsem jméno. Lidé sice nevěděli, kde jsou Kníničky, ale vždy věděli, kde je cukrárna. Říkali, že v ní bylo srdce“ říká hrdě majitelka.

Cukrárnu lidé zbožňovali

Její slova potvrzuje i jedna ze stálých zákaznic. „Cukrárnu Aničku jsme zbožňovali, dávali jsme si tam moc chutné zákusky. Chodívali jsme tam často a paní byla vždy moc milá. Cukrárna nám bude moc chybět,“ zamýšlí se Ladislava Gajdová Bolcková.

Se svými zákazníky, hlavně těmi stálými, se Tullová rozloučila už koncem listopadu minulého roku. „Měla jsem to i s kapelou a přišlo opravdu dost lidí. Někteří to berou tak, že třeba zase otevřu, ale už ne,“ kroutí hlavou.

Více než týden neplatí pěší zóna v brněnské Nádražní ulici. Dopravní značení v místě však doznalo změn teprve v pondělí.
Nový režim před nádražím v Brně: čekání na verdikt policie, auta mají mít smůlu

Tullová prožila v cukrárně dvaatřicet let života. „Zavřela jsem, protože mi bude pětašedesát let, jsem paní v důchodě a opravdu už nechci pracovat a sloužit veřejnosti. Zničila jsem si soukromý život, nemám nic a nikoho,“ vysvětluje. Navíc dle jejích slov není v České republice dostatečná podpora malých podnikatelů, spíš naopak.

Samotnému vzniku cukrárny nepředcházelo nic veselého. Tullová se rozvedla a ztratila práci personalistky. Vrátila se tedy domů k rodičům, kam přijela i její teta Anna z Hradce, která stejně jako ona ztratila práci. „Moje maminka, která před sebou měla nezaměstnanou ekonomku a cukrářku, dostala nápad na založení cukrárny,“ vzpomíná Tullová. Podnik dostal jméno právě po její tetě cukrářce.

Pozemek patří městu

Když se cukrárna otevřela, v Kníničkách se budovaly nové projekty a pracovalo zde několik dělníků, což Tullová popisuje jako její odrazový můstek. Tehdejší starosta jí navrhl, aby ve své cukrárně dopoledne prodávala i běžné potraviny. „Vlastně jsem těch čtyřicet dělníků, co tady pracovali, živila a snažila jsem se jim zajistit občerstvení,“ popisuje majitelka.

K cukrárně patřila i venkovní část posezení, které doteď stojí hned naproti přes cestu. To teď musí Tullová podle smlouvy s městem odklidit. Pozemek patří městu, ale aktuálně jej spravuje brněnská zoo, která ho chce nabídnout k pronájmu. Vedlejší dětské hřiště patří městské části Brno-Kníničky, jejíž vedení ho prozatím nechá na svém místě.

Zdroj: Deník/Magdaléna Blažková

Alena Tullová jde do důchodu, ale už plánuje, co bude dělat dál. „Chci jít na univerzitu třetího věku. Před tím jsem vysokou školu studovat nemohla, a tak jsem si říkala, že si splním sen. Toužila jsem se stát tanečnicí, takže bych chtěla studovat dějiny tance,“ popisuje majitelka.

Na otázku, jestli by do provozování cukrárny šla znovu, odpovídá rozhodně, že ne. I když v cukrárně prožila krásné chvíle, vzala jí víc, než by chtěla.