Na rozhovor nepřišel, ale přijel. Na kole. Jak jinak. Podle nedávné ankety nejlepší cyklista Brna všech dob Jiří Daler stále šlape do stupaček a držívá řídítka. Skoro každý den. „Na kole ale jezdím už jenom tehdy, když se mi chce,“ tvrdí olympijský vítěz stíhacího závodu v japonském Tokiu z roku 1964. Žádný další český cyklista nikdy zlato z olympiády nepřivezl a tak se dalo čekat, že Daler cyklistickou anketu vyhraje. „Nedalo se říct, že bych to čekal i já, ankety jsou ošidné,“ tvrdí.

Koho byste volil za nejlepšího cyklistu vy?

To nevím, já jsem navrhoval, aby se vyhlásila desítka nejlepších bez pořadí, protože je ošidné srovnávat lidi z jiných odvětví a hlavně jiné doby. Pro někoho pak jsou ty výsledky vždy smutné, já jsem měl štěstí, že jsem ji vyhrál.

Říkáte, že se nedají srovnávat cyklisté z různých dob. Sledujete, co se v cyklistice teď děje?

Samozřejmě, cyklistika byla pro mne celý život hodně důležitá a vím, co se v ní děje. Všechno, co jsem dokázal, jsem dokázal díky cyklistice.

A co říkáte na současné dopingové skandály?

To se nedá nesledovat, pořád se o tom někde píše. Novináři říkají, že jen cyklisté jsou ti zlí. Cyklistiku to vážně poškozuje. Dopuje se ale i v jiných sportech, jen o cyklistice se tolik píše. Všichni vědí, že v ní dopink je, tak se na ni soustředí.

Nepřipomíná vám to trochu hon na čarodějnice?

Dá se to tak říct.

Kdy se vlastně začalo s dopinkem v cyklistice systematicky? Už za vašich dob?

To se tak nedá říct, už za nás jsme ale chodili na kontroly. Vždy v tom byli v předstihu Italové, ale je otázka, co byl dopink a co ne. Teoreticky jsou dopinkem i klasické povzbuzující látky.

Neodjetá časovka nedávného českého šampionátu u Domašova taky asi na renomé cyklistice nepřidala.

Tu bych s tím vůbec nespojoval. Samozřejmě je to problém, ale nevinil bych z toho funkcionáře pořádajícího favoritu. Problém je v tom, že policie nechtěla uzavřít silnici. Myslím si, že by si na to měli sednout lidé z ministerstva a vedení Českého svazu cyklistiky, aby se pro důležité závody podařilo uzavírku vyjednat.

Ale ten skandál určitě taky cyklistiku poškodil.

Někdo ale říká, že ne. Že i když se o cyklistice píše negativně, je dobře, že se o ní píše. Navíc to bylo zveličeno tím, že tentokrát šlo o zajímavé souboje. Třeba na nedávném Českém poháru v Hradci Králové jsme museli všichni trenéři podepsat, že souhlasíme s tím, že se časovka pojede za plného provozu na silnici. Tak jsme to udělali.

Vy jste ale proslul víc na dráze než na silnici. Proč je dnes dráhová cyklistika ve stínu té silniční?

Ale to tak bylo vždycky. Hlavně díky etapovým závodům, jako jsou Tour de France nebo Giro d´Italia. Ty lákají obrovský zájem lidí, na dráze nic podobného neexistuje, snad jen šestidenní.

Přesto se zdá, že je dráhová cyklistika na ústupu přinejmenším v České republice. Třeba brněnský velodrom je dost zanedbaný.

Mistrovství světa by se tam už jet nemohlo, to je pravda. Určitě to tam není ideální, ale mezinárodní závody se tam pořád pořádat dají.

Velodromu v Pisárkách by asi pomohlo, kdyby Praha vyhrála kandidaturu pro olympijské hry.

Uvažuje se, že by Brno v takovém případě bylo centrem cyklistiky, ale stavěla by se nová dráha na jiném místě. Ta stávající by se podle všeho zbourala a prostory by pak zřejmě získaly Veletrhy. Ale všechno jsou to jen úvahy.

Když jsme u olympiády, právě na ní jste zaznamenal největší úspěch své kariéry: olympijské zlato ze stíhačky jednotlivců v japonském Tokiu.

Já si tehdy dost věřil už celou sezonu. Nepočítal jsem vůbec s tím, že bych se na olympiádu nedostal, na mistrovství světa jsem dojel třetí. A vítězství? Tehdy byli hrozně silní Italové a to, že jsem ve finále porazil Itala Ursiho, brali všichni jako svůj úspěch. Prostě, že nevyhrál Ital.

Ursi vám tehdy v semifinále smetl z cesty vašeho dlouholetého soupeře, Nizozemce Groena. Spekulovalo se, že dokonce dopoval.

To se o Italech říkalo často. Byli vždy podezřelí. Moc jsem to nevnímal.

Jaké jste tehdy vlastně měli vztahy mezi sebou jakožto špičkoví dráhaři?

Třeba Groen, s tím jsem se skoro vůbec nebavil, protože ho vždy přivezl jeho tým, nechal ho vyhrát a zase ho schovali. Naopak s Ursim byla i sranda.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání Brněnského deníku Rovnost