Z ulice se ten vesnický domek pocházející z osmnáctého století dá snadno přehlédnout. Místo schůdků k němu vedou železniční pražce. Stejně neokázalý jako domek je i jeho majitel Jan Halas. Z Prahy do Kunštátu se přestěhoval se ženou před několika měsíci na penzi. Vrátil se tak natrvalo do míst, které tolik miloval jeho otec, básník František Halas. K jeho hrobu na kunštátském hřbitově to syn má opravdu co by kamenem dohodil. I když Jan Halas záhy osiřel, o svých předcích má řadu informací a dokáže o nich poutavě vyprávět. Podobně jako jeho otci se i jemu stalo největší vášní zacházení s psaným slovem.

Kdy jste byl poprvé v Kunštátě?

Už jako měsíční nemluvně s rodiči, před dvaašedesáti lety. Pak jsem sem jezdíval na všechny dětské prázdniny a poté i jako dospělý. V Kunštátě nemáme žádné příbuzné, neměli jsme tady svoje bydlení. Nejdřív jsme pobývali u Březinů na konci náměstí, jak tam má táta desku. Když ale táta zemřel a udělali z něj největšího škůdce české literatury, tak k paní Březinové nastěhovali podnájemníky a my jsme neměli kam jezdit. Takže jsme pak přebývali, kde se dalo. Až jako dospělý jsem k Březinům zase jezdil, jedna postel se tam vždycky našla.


Jak se vaše rodina vůbec do Kunštátu dostala?

Náš rod z tohoto kraje pochází. Můj praděd bydlel v Rozseči a byl domácím tkalcem. Když v údolí Svitavy vznikaly různé textilky, tak to domácí tkalce zahubilo. Takže on přešel do Sasiny u Svitávky a tam se v roce 1880 narodil můj dědeček. Dědeček byl také textilní dělník a pracoval ve fabrikách v Brně nebo ve Svitávce. A když můj táta chodil do obecní školy ve Svitávce, tak se tam na celý život skamarádil s Theodorem Hejlem, říkalo se mu Dórek, ze Zboňku. Za ním jezdil i s maminkou také jako dospělý, až do roku 1937. V tom roce se narodil můj bratr a Dórkovi umírala žena. Takže tam nebylo možné jet na dovolenou. Mezitím za tátou chodil z Kunštátu do Zboňku přes les Klement Bochořák ukazovat mu svoje první veršíky. A když viděl, že se naši do Zboňku nemohou dostat, řekl jim o Kunštátu. Tam v roce 1938 sehnali podnájem. Tátovi se tady strašně zalíbilo a už ho to nikdy nepustilo.


Vy jste se narodil osmého května 1945, na samém konci války. To byla hodně divoká doba. Vyprávěla vám o tom maminka někdy?

Ano, měl jsem velice dobrodružné narození. Tenkrát jsme bydleli v Praze na Vinohradech. Táta se schovával někde mimo Prahu a maminka se čtvrtého května rozhodla, že pojede za sestrou do Dejvic, kde je to takové klidnější než na Vinohradech. Pátého to v Praze vypuklo, osmého to na maminku přišlo, žádný doktor nebyl k dispozici, o porodnici ani snění, tak můj strejda běžel pro nějakou porodní bábu. Jenže ta byla Ruska, byla zalezlá ve sklepě, protože se bála Rusů i Němců. Strejda ji nějak přepral a dotáhl k mamince. A když jsem se narodil, měl jsem čtyři a tři čtvrtě kila.

No teda, to se porodní bába rozhodně hodila.

Když jsem o svém narození vyprávěl scénáristovi Petru Jarchovskému, tak tomu se to tak líbilo, že ten příběh pak použil ve filmu Musíme si pomáhat. Pak mě pozval na premiéru. A v literárním scénáři, který vyšel knižně, mi za to dokonce poděkoval na předsádce.
Já jsem o rodiče přišel velmi brzy. Táta umřel, když mi bylo čtyři a půl roku, a třináct, když zemřela maminka. Byl jsem taková nešťastná sirota. Pak se o mě starala ta teta, u níž jsem se narodil.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání Brněnského Deníku Rovnost

 

Kdo je Jan Halas

Syn básníka Františka Halase

Narodil se 8. května 1945

Vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistky Univerzity Karlovy, obor publicistika

Pracoval v Českém rozhlase, kam nastoupil 1. listopadu 1968. Od roku 1990 vedl v rozhlase literární redakci

V roce 1996 vydal knihu vzpomínek Dodatky a spolu s Ludvíkem Kunderou editoval vydání korespondence svého otce

Je držitelem ceny Magnesia Litera za přínos české literatuře

Je podruhé ženatý, má čtyři dospělé děti