Vyjel jste všechna stoupání, nebo jste musel někdy z kola slézt?
Nevyjel jsem konec královské etapy v Andoře. Tam má to stoupání kolem devatenácti procent, problémy tam měli i normální závodníci. Bavil jsem se s mladým Jurčem (Matej Jurčo, jezdec stáje Milram a syn slavného slovenského cyklisty Milana Jurča – pozn. red.), který tam závodil. Říkal mi, že kdyby to mělo o procento víc, tak snad také sleze.

Sledoval jste průběh závodu profesionálů?
Vždycky večer jsme se dívali na reportáže. Sešel jsem se jak s Jurčem, tak s Romanem Kreuzigerem, a taky jsem viděl na vlastní oči vítězství Meňšova v horské etapě.

Teď máte za sebou všechny tři velké etapové závody. Můžete nějak porovnat, který byl nejtěžší?
Každý byl úplně jiný. Do Francie jsme jeli a nevěděli jsme vůbec nic, v Itálii jsme měli velký tým a tady nás zase bylo jenom deset. A taky jsem si vzal poprvé helmu. Nechtěli jsme to podcenit a nakonec to dopadlo dobře.

A jak se podle vás ty závody od sebe liší?
Francie je rozhodně největší podnik. Nejprofesionálnější, je o něj největší zájem lidí. Vuelta je z těch třech určitě poslední. Lidé to tolik neprožívají, jede se tu místy na hrozných silnicích. Mají tu špatné značení. Ale Španělsko je strašně krásná země. Jede se ve velkých městech, kde je šílená doprava, i v liduprázdných pouštích jak někde v Arizoně.

Jak vás brali místní?
Ve Španělsku jsou úžasní lidé, pomáhali nám, fotili se s námi. Televize o nás navíc natočila šot, který šel v celé zemi, takže nás všude poznávali.

Co plánujete teď ?
Už mě omezuje věk. Radši bych se chtěl s někým podělit o svoje umění, předat zkušenosti.