Pomoc na místech, kde péče lékařů chybí, lákala osmatřicetiletou ženu už při studiích. „Od okamžiku, kdy jsem začala studovat medicínu, jsem toužila jet na misi s Lékaři bez hranic. Tento sen jsem si splnila hned dvakrát. Ještě před atestací jsem byla devět měsíců v Etiopii. A podruhé jsem strávila dva měsíce v Afghánistánu už jako atestovaný anesteziolog,“ vysvětluje Janoušková.

Nejhorší situace jsou pro ni ty, ve kterých nemůže nic dělat. „Když vidíte někoho umírat a víte, že už s tím nic neuděláte, je to těžké. Na druhou stranu jsou ale třeba situace, kdy léčíte člověka s cholerou, který byl tak slabý, že nemohl ani sám chodit. A po třech, čtyřech dnech léčby se na vás už směje a děkuje vám za pomoc. To jsou ty nejkrásnější zážitky,“ tvrdí anestezioložka.

Na misích nebojují jen se ztíženými pracovními podmínkami, ale také s kulturními rozdíly. „V Afghánistánu se k nám jednou dostala žena, která potřebovala akutní císařský řez. My jsme ji ale nemohli operovat, dokud nám její manžel nedal svolení,“ vzpomíná lékařka.

Každá mise je podle ní něčím specifická. „Na některých místech v Africe je situace uvolněnější a můžete tam navázat kontakt s místními. Kolegové za nimi chodí po práci, baví se s nimi nebo tancují. V oblastech, kde zuří válečný konflikt, naopak vůbec nesmíte chodit ven,“ říká doktorka.

Momentálně je Janoušková na mateřské dovolené a další výjezd do zahraničí zatím neplánuje. „Teď bych určitě ráda zůstala nějakou dobu doma, ale možná se k tomu zase vrátím, až děti odrostou,“ směje se Janoušková.

VIKTORIE POKORNÁ