Málokterá maminka si ale uvědomí, že kde její děti sbírají spadlé kaštany, ještě před dvaapadesáti lety dělali tutéž činnost lidé věznění Gestapem. „Moc dobře si to pamatuji. Chodili pod těmi kaštany s papírovými pytlíky s sbírali plody. To jim ostraha tábora dovolovala,“ vysvětlil pamětník brněnské historie Radovan Poděl.

Místo pod kaštany si vojáci vybrali už za časů Rakouska-Uherska. „Byl tam vojenský lazaret, kam ukládali zraněné za první světové války. Nějakou dobu je pak využívala československá armáda. Kousek odtud například sídlili brněnští dělostřelci. Když pak začala druhá světová válka, zřídilo v táboře Pod kaštany Gestapo internační tábor,“ potvrdil Poděl.

Tábor nebyl koncentrační a nedocházelo v něm k cílené a masové likvidaci lidí. Odsud tajná policie „pouze“ odváděla vězně k výslechům do Právnické fakulty, popřípadě k popravám do Kounicových kolejí. Velkou část osazenstva lágru tvořili brněnští Sokoli, napojení na odbojovou skupinu Jindra.

Na hraně často balancoval i tehdy čtrnáctiletý Radovan Poděl. „Můj otec byl sokolským starostou. Vždycky matce nakázal, aby namazala chléb máslem. Potom mi ho strčila v balíčku a já jsem vyjel na kole úzkou uličkou okolo táborového plotu. Vždycky jsem pak vězňům balíček hodil a mazal jsem pryč,“ vzpomíná Poděl.

Život Pod kaštany skončil například na následky mučení sokol a profesor Tišnovské reálky Alois Macků. Více štěstí měl jeho druh Václav Neumann, vynikající brněnský bakteriolog a patolog. Přežil nejen Pod kaštany, ale také věznění na Špilberku. Celý tábor byl zbořen až v šedesátých letech. Už v roce 1948 ale vzniklo na části jeho území obytné sídliště.

„První bytové kolonie tu samozřejmě stály už před válkou. V roce 1931 tu byly postaveny domy podle projektu architekta Jindřicha Kumpošta. A na tuto zástavbu navázaly projekty Jiřího Krohy a Josefa Poláška po válce. Dnes nám to jako sídliště nepřipadá, protože první panelákový dům jak jej známe byl postaven až v roce 1959. A bylo to také v Brně,“ dodala historička Milena Flodrová.