Příběh modřického automobilového jezdce Jana Vonky, který začínal dvěma investovanými tisícikorunami do koupi rozpadlého fiatu, pokračoval závody do vrchu a vrcholil účastí na třech nejnáročnějších vytrvalostních okruhových závodech na světě francouzském Le Mans, americkém Sebringu a Daytoně. „Nepatřím k lidem, kteří byli pětadvacetkrát mistry své kategorie. To mě unavuje, nebaví. Pokaždé, když jsem se někam dostal, chtěl jsem udělat další krok vpřed," říká o své kariéře nyní už padesátiletý pilot.

O tom, že volant, řadicí páka a vůně spáleného benzinu budou jeho nejvěrnější přátelé, se utvrdil právě při sledování amerického akčního filmu. „Auta mě odmalička zajímala, už jako děti jsme si s nimi hrály. Hlavní odrazový bod byla návštěva filmu Le Mans. S dědečkem jsme na něj šli snad pětkrát. Od té doby jsem měl jasno: Chci být závodník," vzpomíná.

Do vysněné role herce McQueena se dostal v roce 1995. Tehdy se dvaatřicetiletý Vonka pokoušel o účast ve slavném celodenním závodě. Vonkova účast v prvním ze tří nejtěžších závodních podniků na světě skončila už v předkvalifikaci. „I když se nepodařilo probojovat do hlavního závodu, šlo o splněný sen. Teď jsem ale na závod už trochu zanevřel. Soupeří tam dieselová auta, která jsou protěžovaná v předpisech a k Le Mans tak úplně nepatří," tvrdí.

Další dva zářezy a zkoušky jezdecké odolnosti zažil na americké Floridě. Místo polehávání na prosluněných plážích trávil čas na rozpálených betonových okruzích v Sebringu v roce 2006 a Daytoně o šest let později. „Američané říkají, že v Daytoně zničíte kvůli extrémně rychlému závodu motor a v Sebringu dorazíte zbytek auta. Jedete totiž na bývalém vojenském letišti. Trať tvoří panely, mezi kterými jsou deseticentimetrové mezery. Pokud si auto správně nenastavíte, vypadnou vám plomby ze zubů. Přesto obě klání mají svoji neopakovatelnou atmosféru," libuje si.

Potkal Stewarta

Ve druhém případě se dokonce setkal s trojnásobným mistrem světa formule 1 Jackiem Stewartem, který jubilejní padesátý ročník tamního vytrvalostního klání startoval. „Byl to jeden z jezdců, kterého jsem v mládí strašně sledoval. Povykládali jsme si. Je to příjemný a veselý chlapík," říká o setkání s britskou legendou.

I když v hodnocení dvanácti a čtyřiadvacetihodinového závodu skončil vždy hluboko v celkovém pořadí, zkušenost si pochvaluje. „Chtěl jsem si tyto závody vyzkoušet, abych zjistil, co obnáší. Na boj o výsledek mi nestačily peníze ani konexe. Neměl jsem ambice vítězit, ale zažít neopakovatelný pocit," přibližuje.

Otestoval si například pro Evropany téměř neznámou věc jízdu po klopeném oválu. „Spousta lidí říká, že jezdci jen jako pitomci jezdí furt dokola. I já jsem měl stejný názor, dokud jsem si to sám nevyzkoušel. Není to žádná sranda, protože pokud dostanete smyk, skončíte ve svodidlech, okolo kterých jezdíte třísetkilometrovou rychlostí na milimetr přesně. Závodník musí být pan řidič, aby to zvládl," upozorňuje.

Při průjezdu zažíval pocity pilotů proudových letadel. „Když jedete na plný plyn, působí na vás přetížení 3G," dodává.

Okruh v Daytoně je Mekka amerických závodů NASCAR, jejichž vznik iniciovali bývalí kriminálníci po první světové válce. „Za prohibice se do amerických měst dovážel alkohol z palíren mimo centra. Pašovali ho chlapi, kteří se často naháněli s policií. Proto si auta postupně vylepšovali, aby byli rychlejší. Jak prohibice skončila, neuměli nic jiného než rychle řídit a vymysleli tyto závody," přibližuje historii nesmírně oblíbené americké série plechových vozů.

Smrt majitele týmu

Málem se ale na mytickém okruhu nesvezl. V roce 2011 měl už domluvenou účast, ale na poslední chvíli zemřel majitel tamního týmu. Triumvirát prestižních závodů tak dokončil se štěstím až o rok později. „Byla obrovská klika, že to vyšlo. Musíte mít obrovské zkušenosti, jinak vás na trať ani nepustí. Pomohlo mi, že jsem v roce 2005 skončil šestý v celkovém pořadí FIA Grand Tourismo," vrací se ke své okruhové kariéře.

V ní poprvé zaujal v roce 1999, kdy ovládl český šampionát. O šest let později už Vonka se skromným rozpočtem proháněl soupeře v sérii GT. „Jezdili jsme po celém světě od Číny přes Dubaj až po Bahrajn. Cestování bylo únavné, ale jinak to byly skvělý zážitky. Byli jsme chudý tým, nemohli jsme často měnit pneumatiky nebo převodovku, ale díky závodění s rozumem a pravidelnému dojíždění do cíle jsme proháněli ostatní," zasní se.

S častým cestováním občas přišla i komplikace. „Například jsme museli zůstat den v Macau, protože celníci nás nechtěli pustit do Číny. Prý už ten den nepřijímají," usměje se.

Zkušenosti sbíral celou kariéru. I ve 43 letech, kdy se ve světovém šampionátu cestovních vozů představil na brněnském Masarykově okruhu. „Když jsem jel za Alessandrem Zanardim (účastník 41 závodů formule 1 pozn. red.), věděl jsem, že se něco přiučím," směje se v současnosti rallyeový jezdec. „Jezdím druhou ligu. Líbí se mi, že každá motoristická disciplína má své specifikum. Absolvoval jsem skoro všechny, i když autokros a rallyekros jen v pravěké době své kariéry," přibližuje.

Splnilo se Vonkovi za víc než třicet let v autech to, co si vysnil v deseti letech před filmovým plátnem? „V některých věcech i překročilo. Seznámil jsem se díky němu se spoustou velkých kluků, viděl jsem kus světa, svezl se na rychlých tratích," říká.