Režiséra a autora scénáře Josefa Fišera oslovil producent Patrick Diviš. „Zeptal se mě, zda bych nezkusil vymyslet nějaký formát, který by přiblížil náboženství jinak než prostřednictvím proslovů autorit," vysvětluje muž, jak se k práci dostal.

Nové věřící tvůrci sháněli přes náboženské obce, nebo přes známé. Pozorovali je celý rok. „S velkou kamerou jsme s každým trávili tak dva až čtyři dny do měsíce. Točili jsme rozhovory, sledovali je doma i venku. Vytipovali jsme si důležité okamžiky, kde nebude vadit přítomnost štábu," popisuje Fišer práci.

Právě třeba natáčení slavností a obřadů způsobovalo drobné neshody. „Museli jsme se domlouvat s náboženskými obcemi, zda je možné na tom místě v danou chvíli být, nebo ne," říká režisér.
Protagonisté dostali i malé kamery, na které mohli točit sami. „Někteří to pojali jako jakýsi videodeník, jiní točili jen pro ně zásadní okamžiky," přibližuje.

Několik dní strávila šestice společně. „Velmi se spřátelili. Jsou to otevření lidé, a to nejen pro natáčení, ale i lidsky. Zajímají se o druhé, bavili se o rozdílech v jejich víře," vzpomíná režisér.
On sám není členem žádné církve. „Jsem ale hodně zvědavý. Trávení času s těmito lidmi pro mě bylo často překvapivé," oceňuje Fišer. Dodává, že natáčení předčilo očekávání. „Snažili jsme se vyprávět příběhy lidí s lehkostí, ale zároveň předat celou hloubku jejich víry. Vyčkávali jsme, co ještě lze točit a kde už je hranice," poznamenal.