Nepřehlédnutelný dům na Kounicově ulici vBrně je na fasádě až do prvního patra obložený mozaikou. Ani interiér chodce nezklame a netradiční výtvarnou technikou najde obložené i stěny. Tak trochu to připomíná vstup do Alenky do tajemné říše Za zrcadlem.

„Stvořit tohle místo nebyl nějaký životní sen. Prostě se to stalo, tak nějak to vyplynulo ze života,“ popisuje vznik Skleněné louky majitelka domu Alena Šmídová. Rozlehlou stavbu jí vroce 1991 vrátil stát vrestituci vkatastrofálním stavu. „Dostali jsme kněmu i posudek. Vtom bylo napsáno, že by se zpřední části měly udělat kanceláře a zadní trakt by bylo nejlépe sanovat. Stím jsem se ale nechtěla smířit,“ popsala navrácení domu Šmídová.

Spojila tedy síly stehdy ještě málo známými jmény kulturní scény. Jan Velek, J.A. Pitínský, Vladimír Morávek a Zdeněk Plachý vytvořili vizi otevřeného kulturního centra, ve kterém by umění žilo zcela volně. „Vytvořili jsme hodně nestandardní dramaturgii. Díky ní tu dnes vystupují špičky současného umění, ať už jde o hudebníky nebo třeba sochaře,“ potvrdil hudební skladatel a režisér Zdeněk Plachý. Spolu se sociologem a performerem Davidem Šubíkem dnes vede občanské sdružení Skleněná louka.

Nezávislá kulturní scéna potřeboval nestandardní tvář. O tu se postarala dvojice autorů Tomáš Mayer a Libor Havlíček. „Mozaika je nesmírně náročná disciplína. Vyžaduje hodně práce, času a taky pokory. A každá chyba je samozřejmě vidět. Co si člověk nenalepí, to už pak neukecá,“ směje je spoluautor výzdoby Libor Havlíček. Podle něho bylo až donedávna umění mozaiky ve vleku antické tradice. Tuto strnulost se Havlíček snaží překonat. „Od doby, kdy jsem dělal výzdobu Skleněnky jsem se hodně posunul. Snad už můžu říct, že se mi povedlo najít nový a modernější výraz. Navíc se tím dnes dokážu nějak uživit, zatímco dřív to byl problém. Lidi nebyli na mozaiku vůbec zvyklí,“ popisuje Havlíček.

Pojmenování domu vzniklo znázvu básně brněnského „básníka bohémy“ Antonína Konečného, který většinu svých básní napsal ve vezení. Tam si odpykával tresty za krádeže aut. „Klekám do prachu zžití/hladím tu vrstvu pro zítřek/upínaje se kdneškům všech/pro růst kopretin/ze Skleněné louky,“ napsal Konečný.