Studenti si do výuky zkrátka berou to nejlepší oblečení, co seženou. Jít do školy je pro ně svátek. Řemeslných kurzů je v Zambii málo a většina lidí si je ani nemůže dovolit.

Mwenda patří k těm, kteří zvládli zaplatit všech dvanáct ročníků všeobecného vzdělávání. Ví tedy, jaký je rozdíl mezi protonem a neutronem. Ale stejně jako kdysi její matka teď ale na trhu prodává uhlí a rýži. „Chtěla jsem se něco praktického naučit hned po škole. Jenže, madam, nejsou peníze,“ říká s typickou zdvořilostí při registračním rozhovoru.

V centru, které jsme v Mongu v africké Zambii v prosinci otevřeli, se za kurz neplatí nic. Zájemci o přijetí ale musí prokázat, že zaplatit si vzdělávání jinde je nad jejich síly.

Jako v případě Mwendy. Pravidelně se vydává na mnohakilometrový výlet do planiny, která se rozprostírá za městem do zdánlivého nekonečna. Od tamních pěstitelů nakoupí rýži a další plodiny. Na mouchami zamořeném plácku za autobusovým nádražím v Mongu je pak prodává dál. Její otec zemřel už před mnoha lety. Matka je natolik nemocná, že už nevstává z postele. Mwenda je tak spolu se svou sestrou-dvojčetem zodpovědná za uživení mladších sourozenců.

A také dvou vlastních potomků. Jako mnoha jejím vrstevnicím se Mwendě první z dětí narodilo v sedmnácti letech. Podporu partnera nemá. „Umřel,“ říká prostě.


LUCIE HRABCOVÁ