„První třídní výkazy jsou z roku 1952. Tehdy se do nich vypisovaly veškeré podrobnosti, včetně toho, kolik měl žák neomluvených hodin a na jakou střední školu pak nastoupil,“ popisuje systém archivu ředitel školy Leopold Trněný.

Kromě svázaných třídních výkazů je sklepní archiv plný dalších zajímavostí. Na hromádkách se tu kupí stovky nových i starých učebnic.
close zoom_in
V jedné ze skříní jsou poskládány písemné práce. „Čtvrtletky z matematiky a češtiny musíme schovávat nejméně pět let, pak se nechávají skartovat,“ objasňuje Trněný, který zdejší škole šéfuje už přes osm let.

Na další hromadě leží v krabicích žákovské knížky. „Už tři roky je ale nesbíráme. Nechávají se dětem na památku,“ říká ředitel. Většina dětí to prý vítá. „Člověk si pak může po čase zavzpomínat na staré časy. Mě například v druhé třídě přistála v žákovské poznámka „honil se v jízdní dráze“. Dnes bych si to s chutí přečetl,“ směje se Trněný.

Vedle listin a důležitých dokumentů se v zaprášených policích nacházejí opravdové poklady. „Máme tu slavný Optirex, který kdysi sloužil namísto meotaru. Byl unikátní v tom, že se knížky vkládaly přímo do něj. Používal se dokonce ještě v devadesátých letech,“ říká ředitel.

close zoom_in

Optirex, staré magnetofony a počítače spatřují světlo světa pravidelně na oslavách výročí školy, kde je ředitel nechává vystavovat. S dokumenty a výkazy je to horší. „Ty zůstávají zamčeny ve skříních. Často ale lidé do archivu přicházejí, aby si je prohlédli,“ vysvětluje Trněný.

Informace o studiu prý vyhledávají hlavně ti, kteří se chystají do důchodu. „Potřebují zpětně vyhledat své známky kvůli výpočtu penze. Pak také archiv slouží těm, kteří plánují uspořádat setkání spolužáků po letech a střádají kontakty,“ dodává ředitel, který na škole učí mimo jiné fyziku a základy techniky.