Na pochod z Brna do Pohořelic vzpomíná také šestaosmdesátiletý Radovan Poděl. Události ovšem líčí trochu jinak než historikové. Při pochodu pracoval jako dozorce. „Rozhodně jsem si nevšiml těch desítek mrtvol Němců, které jsme měli po cestě překračovat. A to jsem šel v procesí jako jeden z posledních," vzpomíná muž, který byl tehdy člen národní stráže. Bylo mu osmnáct let.

Současné popisy události jsou podle něj zveličené. „Po nikom se nestřílelo. Němci, kteří zemřeli, se nakazili tyfusem od lidí ze zajateckého tábora. Přitom jim Rusové nabízeli odvoz na hranice. Oni se ale zatvrdili, že stanoviště u tábora neopustí," říká.

K odsunu se dostal náhodou. Jako člen národní stráže obcházel byty s Němci a říkal jim, kde se mají shromáždit na pochod. „Odsun se vyhnul mnoha lidem ze smíšených rodin, především těm s dětmi. Mnoho Němců odjelo z Brna už dříve, měli totiž perfektní organizaci až do konce. Na pochod se jich tak vypravilo jen asi deset tisíc, tedy polovina, než se běžně uvádí," říká pamětník.

Z Brna vyšli po poledni a večer skončili na poli u Rajhradu. „Rozhodně jsme nešli na jeden zátah až do Pohořelic. To se ani za půl dne zvládnout nedá," zdůrazňuje muž.

Tehdy prý bylo teplo a sucho, tak si u Rajhradu lehli na pole. „Ráno se ale Němci nechtěli zvednout. Neradi vstávali. Museli jsme trochu střílet, abychom je probrali. Ale jen do vzduchu. Také jsme občas křikli: hněte sebou," vzpomíná muž.

Na poli podle něho zůstalo hodně německých věcí. „V Brně se na cestu sbalili podobně jako Židé. Ruksak však měl málokdo a kufry se jim nesly těžce," vysvětluje.

Druhý den došli s Němci do Pohořelic, kde se usadili vedle zajateckého tábora. Ráno se měli vypravit do Mikulova a pak jít přes hranice. „Když se Němci ráno vzbudili, řekli, že už nikam nejdou. Že se radši nechají zastřelit," vypráví muž. Střílení do vzduchu prý nepomohlo a tak se radili, co mají dělat. „Kdybychom je měli zabít, mohli jsme všechny postřílet. Jenže my je potřebovali dostat za hranice," vysvětluje Poděl.

Spojili se tedy s Brnem. „Posádkový velitel nám poslal sto nákladních aut. Měla je vysadit za hranicemi. Vyzývali jsme je, ať nastoupí, ale byli nějací otrávení," vzpomíná. Někteří Němci nenasedli. Stráž je proto předala pracovníkům Červeného kříže, kteří zrovna byli ve vedlejším zajateckém táboře. „Tam ale propukla epidemie tyfu. Od zajatců se nakazili odsunutí Němci. Zemřelo asi pět set lidí. Jen část z nich ale byla z pochodu. Je to takový mix s vězni," poznamenává pamětník.

Cestu podle něho zvládly absolvovat i malé děti. „Hlavní důvod odsunu z Brna byly výpady Brňanů proti nim. Museli pryč. Vlakem to nešlo, protože koleje byly rozbombardované. Záležitost se překrucuje proto, že příbuzní si myslí, že se jim díky tomu podaří dostat k rodinnému majetku. O hromadném vybíjení bych musel něco vědět," uzavírá Poděl.

VÍCE ČTĚTE V PÁTEČNÍM VYDÁNÍ BRNĚNSKÉHO DENÍKU ROVNOST