„Každý má své kouzlo. Ale já nedám dopustit na dospělé. Učit je, to je ráj pro každého tancmajstra. Dospělí žáci jsou nesmírně vděční a zodpovědní,“ usmívá se Buryanová při rozhovoru pro Deník Rovnost.

Plesová sezona je v Brně v plném proudu, chodí k vám lidé na poslední chvíli s tím, že by se hodily alespoň nějaké základní kroky?

Určitě to řeší, hlavně ženy. Manželky většinou donutí manžely, kterým se nikam nechce. A úsměvné je, že nakonec jsou často chlapi v tanečních spokojenější, protože jak já vždy říkám, pánové, tanec je jediná oblast, kde ještě vedete a máte pravdu, i když nemáte. A pak se stává, že jsou to manželé, kdo přesvědčí manželky, aby chodili ještě i do dalších kurzů.

Jaké jsou největší přehmaty, kterých bychom se měli na plesech vyvarovat?

Začnu u oblékání. Samozřejmostí by mělo být, že lidé jdou na ples či jinou společenskou událost ve společenském oblečení. Kdo jde třeba na operu v riflích a svetru, je sobec. Co se týče plesů, nelíbí se mi, že se nějak vytrácí mužská galantnost. Vím, že dáma dojde na parket i sama, a stejně tak si dokáže odsunout židli. Ale přece jen to jinak vypadá, když muž nabídne ženě doprovod, a nejde jako pan starosta a manželka klopýtá tři kroky za ním. Pánové by si na plese také neměli sundávat saka. A jednoduše, měli bychom se chovat slušně.

Rozhovor na konci týdne se spolumajitelkou Taneční školy Starlet Vlastou BuryanovouZdroj: Deník / Attila RacekJak je to podle vás s úrovní tance na plesech?

Těší mě, že se tancování zlepšuje. Na plesech naší školy, kde jsou žáci, se přirozeně tančí, ale všimla jsem si toho i na jiných akcích, kde vystupujeme. Je vidět, že lidé už nešlapou zelí na jednom místě, ale považují za nutné znát alespoň základní kroky některých tanců. V tomto ohledu si nemohu vynachválit pořad StarDance, který upozornil lidi na to, že existuje něco jako společenský tanec a že vzrostla jeho prestiž. V show jsou samozřejmě k vidění kreace, které jsou pro obyčejného smrtelníka příliš obtížné, ale lidé vědí, že existuje něco jako waltz, valčík a polka. I když někteří lidé to kombinují a pak vzniká jakýsi hybrid, polčík.

Někteří lidé ale tvrdí, že na tanec zkrátka nemají buňky a tančit se jim nechce.

Já říkám, že tančit se naučí každý a kdo umí chodit, umí i tančit, jen to ještě neví. Na určité úrovni, té potřebné pro normální smrtelníky, to zvládnou všichni.

Co ti, kteří říkají, že nemají hudební sluch?

Důležité je hudbu cítit. Žákům opakuji, že se musí skamarádit s bubeníkem, nebo tím, kdo udává rytmus, a pak se ho držet. Taneční hudba je v tomto ohledu jednoduchá. A když se už jednou na ni někdo naučí alespoň šlapat to zelí, tak pak dokáže šlapat i složitější zelí.

Kdysi platilo, že taneční jsou základ, který absolvoval každý. Platí to dodnes, nebo už musíte středoškoláky uhánět?

Většinou chodí. Nejvíc gymnazisté, tam je to stále samozřejmost. U jiných druhů škol je to ale slabší. Vůbec nejméně pak chodí studenti z učňáků.

V souvislosti s tím, kolik děti tráví času u mobilů a počítačů se hodně mluví o tom, že se zhoršuje jejich držení těla. Pozorujete to i v kurzech?

U moderních technologií bych řekla, že víc než tělo jimi utrpěla mezilidská komunikace. Žáci často sedí vedle sebe v šatně a místo aby mluvili, posílají si zprávy. Ale tanec je nejlepším prostředkem k seznamování, takže se při něm komunikaci naučí. Navíc tanec napravuje držení těla a je to nesmírně zdravý pohyb.

Utíkají stále kluci o přestávkách?

Věřte nebo ne, už tolik ne. Za mých mladých let takových bývala spousta. Možná je to tím, že ti, kteří tak strašně moc do tanečních nechtěli, už do nich jednoduše ani nepřijdou.

Jak vzpomínáte na své taneční začátky?

Úplně poprvé jsem k tanci přičichla, když mě rodiče přihlásili jako malou do baletu. Nejdřív se mi to nelíbilo, ale pak jsem ti tanec zamilovala. Ke společenskému tanci jsem se pak dostala až v tanečních. Jinak, někdy říkám, že by balet měl být pro děvčata povinný. To je pak poznat, nejen v tanečních, když nějaká slečna přijde, a má za sebou jistou pohybovou průpravu. Tanečně vznosné držení těla je vidět až do smrti.

Jaký je váš nejoblíbenější tanec?

Tancem mého mládí je jive. Tedy, tehdy jsme ho nazývali jinak, to byla taková brněnská odrůda, které se říkalo Holandsko nebo Holanďan, dodnes vídám své vrstevníky, jak ho tančí. A jinak, nadržuji polce. Ne, že bych ji tak ráda tančila, ale přece jen, je to český tanec.

Taneční škola Starlet, kterou zakládal váš zesnulý manžel Vladimír Buryan, má za sebou několik desetiletí existence. Zasahoval nějak do jejího fungování minulý režim?

Třeba jsme mohli tančit pouze na písně s českými texty. Nesmělo se v nich objevit ani jedno anglické slovo. V tomto kontextu je vtipné, že nám nechali anglický název Starlet, který v překladu znamená hvězdička. Dodnes nevím, jak to, že na nás nepřišli. Mám teorií, že jelikož jsme v té době působili i na Staré radnici, tak jestli si nemysleli, že to souvisí s ní.