„I když samozřejmě všichni cítili nějakou lítost, většina byla spokojená, protože šla za větším pohodlím,“ vypráví kníničský rodák Josef Ondra. Jako kluci se s kamarády Ondra chodil dívat na postupné zatopení svého původního domova, které skončilo v roce 1941. Ve starých Kníničkách neměli elektřinu ani vodovod. Proto měli pocit, že jdou do lepšího. „Taky jsme byli všichni děti, a tak jsme událost vnímali trochu jinak,“ dodává Josef.

Hodně původních kníničských se odstěhovalo do Brna či do okolních obcí. Jednou z mála, která se narodila ve starých Kníničkách a potom zůstala v Kníničkách nových, je i osmdesátiletá Josefa Vašková. „Přivedla jsem si sem manžela a už jsme tu zůstali. Byl katolík a já taky, takže jsme si rozuměli,“říká Vašková, která v mládí hrála divadlo a zpívala. „Byla jsem komediantka, ale teď už nemůžu, protože mám artrózu,“směje se vitální stará paní.

Kníničtí rodáci, kterých mohlo být dnes na slavnostech kolem dvaceti, se kromě vzpomínání přišli pobavit i na místní hody, které se konají pravidelně na svátek Cyrila a Metoděje. Po skončení sváteční mše přišlo na řadu předání hodového práva. To přijel svým „poddaným“ udělit jménem pána z hradu Veveří jeho kastelán Petr Fedor. „Z moci úřadu mě svěřeného mými pány přináším, povoluji a dávám toto právo vám, obyvatelům Vaší obce Kníničky,“ vyhlásil Fedor potom, co v historickém kostýmu sesedl ze svého nazdobeného koně. Stárci a stárky již na své právo netrpělivě čekali. „Je to čest zahajovat hody i příjemný zážitek chodit v kroji po vesnici,“ svěřila hlavní stárka, devatenáctiletá Martina Mohelská, která je za stárku již třetím rokem.

V rytmu dechovky předvedli stárci svůj první tanec, kterým zahájili hlavní část Mladých hodů. Ta potrvá dnes až dlouho do noci. Staří rodáci z Kníniček si zajedou ještě dnes zavzpomínat na svůj ztracený domov a dětství při vyhlídkové plavbě po Brněnské přehradě. „Je to zcela výjimečné setkání. Kdo ví, jestli se takto ještě někdy sejdeme,“ povzdychl si pamětník Blažej Ondra.