Tvorbou jezdecké sochy Odvaha jste strávil skoro tři roky. Co pro vás znamená?

Považuji ho asi za mé nejvýznamnější dílo. Důležitý byl pro mě i pomník Franze Kafky v Praze. Tam jsem se ale musel hodně přizpůsobovat osobnosti spisovatele, socha Odvaha byla víc svobodná. Stala se mou srdeční záležitostí, kvůli tématu rytíře, které hraje v mé tvorbě důležitou roli.

Socha je poměrně nezvyklá. Kde jste hledal inspiraci?

Ve tvarosloví jsem byl nejvíc ovlivněn archaickým sochařstvím antiky, orientu a staré Číny. Ale samozřejmě i moderním uměním.

Právě nedostatek reálných prvků lidé u návrhu odsuzovali. Jak jste počáteční kritiku vnímal?

Vždycky se najde někdo, komu se to nebude líbit a dá to hlasitě najevo. Lidé si asi představovali tradiční, realistické pojetí, ale já chtěl vytvořit něco nového, nezvyklého a pokud možno odvážného. Rád překvapuji novým řešením. Kůň má nezvyklé proporce, ale jsou harmonické a elegantní. Odvahu jsem záměrně navrhl tak, aby byla něčím mezi sochou a architekturou.

Jak to myslíte?

Dlouhé nohy vypadají jako organické dominantní sloupy a celé tělo pak jako brána, pod níž mohou lidé procházet.

Potýkal jste se při jeho tvorbě s nějakými problémy?

Nejsložitější bylo udržet hliněnou sochu v ideální teplotě a vlhkosti. Modeloval jsem ji ve stodole, která se špatně vytápí, přes zimu tam bylo kolem sedmi stupňů. Navíc vznikala ve dvou částech, protože v jednom kuse a v sedmimetrové výšce bych ji nedokázal modelovat. Když jsme ji skládali dohromady, museli jsme rozebrat střechu a zvenku jeřábem nasadit horní část těla na spodní.

Socha má symbolizovat odvahu. V čem ji vidíte?

Hlavně je protáhlá do výšky, což ji povznáší do roviny ideálu, který rytíři ve středověku představovali. Ideál a symbol morálky, loajality i odvahy.

Jaké je loučení se sochou?

Vždycky náročné. Hotové dílo si nikdy neužiji. Asi budu muset jezdit v převleku do Brna a tajně chodit kontrolovat, jestli je socha v pořádku a dobře zapadá do okolí. Tvořit sochu do samého srdce Brna byla úžasná příležitost.