Soudce brněnského nejvyššího soudu Robert Fremr poslal na doživotí do vězení brutální vrahy Stodolovy. Několikanásobnému zabijákovi Zdeňku Vocáskovi udělil poslední trest smrti v Československu, který však nakonec zůstal nevykonán. S násilníky a vrahy se setkával běžně, přesto zažil něco, co je svou krutostí naprosto převýšilo. Uspěl v konkurzu a stal se jedním ze soudců, kteří v Tanzanii soudili genocidu v sousední Rwandě. V úterý o tom vyprávěl v Brně.

K vlně násilí došlo v občanskou válkou zmítané africké zemi na konci roku 1994. Přesto jsou tam podle Fremra následky ještě dnes patrné. „Zavražděno bylo asi osm set tisíc lidí, převážně Tutsiů a umírněných Hutů. Jde o jednu z největších genocid dvacátého století. Dnes by se v každé rwandské rodině dala najít buď jedna oběť, nebo jeden pachatel genocidy. A tribunál vznikl právě proto, aby tyto pachatele potrestal,“ uvedl Fremr.

Dvaapadesátiletý soudce v Tanzanii, kde tribunál sídlí, pracoval sedmadvacet měsíců. Obvinění čelí přes sto tisíc lidí. Mezi nimi například ministři vlády, která byla v té době u moci, nebo novináři a podnikatelé. Fremr rozhodoval o vině dvou lidí – tehdejšího prokurátora a pěvecké hvězdy na vrcholu popularity.

„Prokurátor nebyl jen mužem pera, ale přímo se na zatýkání lidí podílel. Osobně velel masakrům ve školách, ani kostely nebyly výjimkou. Přes soudem neprojevoval ani žádnou lítost. Hrozí mu doživotí,“ řekl Fremr. Na patnáct let by pak měl jít za mříže populární zpěvák, který pomocí tlampače ke genocidě nabádal.

V soudní síni Fremr spolupracoval s elitními soudci ze všech koutů světa. S argentinskou profesorkou mezinárodního práva, světově proslulým soudcem z Karibiku, kterého britská královna za jeho práci pasovala na rytíře, nebo se soudkyní kamerunského nejvyššího soudu. Fremr byl zatím první a poslední Čech, který se na rozhodování u tribunálu podílel.

„Byla to nesmírně inspirativní spolupráce. I když byla některá jednání dost vyčerpávající. V soudní síni jsme trávili dny, týdny. Přestávek moc nebylo. Teplota vzduchu se v průměru pohybovala kolem čtyřiceti stupňů, klimatizace nefungovala,“ popsal Fremr své bývalé pracovní prostředí. Fremr si hodně oblíbil obyvatele chudé Tanzanie. Vzpomíná, že byli přátelští a veselí. „Hlavně děti jsou nejšťastnější, když můžou podat ruku bělochovi. Je to pro ně vzácnost,“ poznamenal Fremr.

Když získal zkušenosti se souděním ve válkou zdecimované zemi, začal jinak nahlížet na českou justici. „Měl jsem ji totiž možnost sledovat zdálky a porovnávat. Zjistil jsem, že Česko je vůči zlu příliš tolerantní. Naši soudci jsou příliš pokorní a loajální, mají tendence k ukládání kompromisních trestů. Je to zátěž z minulosti,“ dodal Fremr.