Za poslouchání zahraničního rozhlasu tehdy lidem hrozila smrt. Ten místní zase poskytoval informace zkreslené nacistickou propagandou. I přesto Brňané o příchodu vojsk Rudé armády předem věděli. „Sledovali jejich postup a boj na Slovensku i jihu Moravy. Šeptandou se zprávy rychle šířily," vysvětlila historička Milena Flodrová, které tehdy bylo deset let.

Osvobozenecká vojska na Brno vyrazila po nejprudších bojích při tankové bitvě u nedalekého Ořechova za úsvitu šestadvacátého dubna. Do města se vojáci vydali postupně od jihu a jihovýchodu. Bojovali téměř o každou ulici. „Dělostřelba a štěkot kulometů se mísily s výbuchy bomb, které sice nebyly příliš velké, ale zato velmi ničivé," popsala Flodrová.

Dělostřelectvo postupovalo ve třech směrech a vypomáhalo pěším jednotkám. „Pod soustředěným náporem tanků a pěchoty nemohla německá obrana dlouho odolávat. O půl jedenácté dopoledne zavlála na budově Zemského úřadu na Žerotínově náměstí československá vlajka, kolem poledne se vzdala asi pětiset-členná posádka na Špilberku," napsal v internetové Encyklopedii dějin města Brna historik Jan Břečka.

Do večera Němci pustili své pozice ve většině městských částí. Výjimkou byla třeba severní území Medlánek, Řečkovic nebo Soběšic.

Po bojích přímo ve městě se Němci stáhli a drželi až do května frontu za Brnem na linii Řečkovic a Králova Pole. „Hlídali tam silnici na Jihlavu a Olomouc, kterou potřebovali k ústupu vojsk. Chtěli totiž jít do amerického zajetí. Nevěděli však, že Američané uzavřeli se Sověty dohodu, že jim vydají vojáky, kteří bojovali proti nim," uvedl historik Vlastimil Schildberger z Moravského zemského muzea.

Brňané Sověty oslavovali. „Končily tím všechny jejich útrapy spojené s boji okolo jejich domovů a hlavně strachem, jak to všechno dopadne. Později se vyskytly i některé problémy, ale to bylo u vojáků zcela přirozené," poznamenala Flodrová.

Krvavé boje si na obou stranách vyžádaly velké množství obětí. Ukrajinský front měl asi 350 tisíc vojáků, ale byl roztroušený po jižní Moravě. Boje o Brno svádělo okolo sta tisíc vojáků. „Život jich tady položilo asi 4200. Těch německých bylo ve městě několik tisíc, dva tisíce osvoboditelé zabili. Ten, kdo útočí, mívá obvykle trojnásobné ztráty," vysvětlil Schildberger.

Na den, kdy Sověti osvobodili Brno, si osobně vzpomíná i Flodrová. „Do našeho krytu vrazil jeden ze sousedů se slovy: Už jsou tady! A my jsme všichni vyběhli před dům, abychom viděli první ruský tank v průjezdu domu, jímž se do Mášovy ulice chodilo a stále chodí z dnešního Moravského náměstí. Ten stojící tank tam vidím v duchu dodnes. Kdykoliv jdu kolem, vzpomínám na to," podotkla historička.

O sedmdesát let zpátky se v pátek vrátili i lidé na náměstí Svobody. Prohlédli si například historická vojenská auta nebo si vyplnili korespondenční lístek v polní poště Rudé armády. Atmosféru doplňovala stylová swingová kapela.

Mezi návštěvníky se objevil také Brňan Marek Kovář se synem. „Nejvíc se mi líbila vojenská auta. Tolik pohromadě jsem jich ještě nikdy neviděl. V sobotu si navíc zajedeme na rekonstrukci bitvy u Ořechova," podotkl Kovář.

Příběh vyzvědače Rudé armády

V patnácti hledal německé zvědy

Brno - Nebylo mu ještě ani šestnáct let, když se stal součástí Rudé armády. Díky vyzvědačským schopnostem pomáhal Ján Novenko osvobozovat maďarská, slovenská a jihomoravská města. Při postupu sovětských vojsk se dostal až do Brna.

Už při Slovenském národním povstání společně s otcem pomáhal partyzánům. „Proto si mě Sověti vybrali. Uměl jsem i dobře německy nebo maďarsky," povídá dnes šestaosmdesátiletý muž.

Pro službu v armádě však tehdy byl příliš mladý. „Když se mě ptali, kolik mi je, zalhal jsem, že osmnáct. Pracoval jsem v kamenolomu, takže jsem vypadal starší," říká s úsměvem. Rizika bojové fronty si prý uvědomoval. „Pro mě to ale byla čest," doplňuje.

Na rozdíl od jiných se jen málokdy dostal do bojové linie. Pracoval totiž u rozvědky. „Mým úkolem bylo vysledovat německé zvědy, kteří zůstali ukrytí za frontou a posílali informace o naší poloze," popisuje.

V Brně pobyl jen velmi krátce. „Spoustu věcí si už nepamatuju. Chtěl jsem si psát deník, ale zakázali mi to. Kdyby se totiž dostal do rukou Němcům, mohli ho zneužít. Vzpomínám si ale, že těsně před Brnem nás radostně vítal jeden muž. Moc nám neporadil, ale snažil se nás opít," směje se.

Německé špehy hledal i v Brně. „Vojákům jsem říkal, ve kterém sklepě jsou ukrytí, aby nemuseli zbytečně plýtvat granáty," říká Novenko.

Po válce se vrátil na Slovensko a vyučil se soustružníkem. „U toho jsem nezůstal. Později jsem studoval v Praze a dělal choreografa v Československém státním souboru písní a tanců," dodává.