Typický kasárenský prostor, na němž se musel odehrát bezpočet přehlídek, ponižování i vyznamenání, působí na návštěvníka téměř tísnivě. Tedy až do chvíle, než se jím rozezní tóny zvonkohry.

Duši zde dokáže rozehřát jedna z dvaatřiceti různých melodií, které každou hodinu spustí počítačový systém. Zvonkohra je složená z patnácti zvonů. V zadní řadě visí osm nejmenších. Ve přední jsou pak umístěny čtyři větší a pod nimi nakonec visí trojlístek největších zvonů. „Na každém menším kusu je znak města Brna. Nejvíce zdobený je pak největší zvon, který váží dvě stě dvacet kilogramů. Jsou na něm vyobrazeni svatí. Pokud bychom reliéfy brali zleva, uvidí divák Metoděje, Cyrila a svatého Václava, ve středu je svatá Zdislava a vpravo pak Ludmila, Prokop a Vojtěch,“ popsala neobvyklý hudební stroj historička Muzea města Brna Dana Olivová.

Scenérii svatých doplňuje ještě nápis Světlo proti tmám. Autorem reliéfů je známý olomoucký sochař Otmar Oliva, který vyzdobil řadu chrámů svými moderními plastikami a patří k nejvýznamnějším sakrálním sochařům vůbec. K jeho dílům patří například i interiér kaple Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu. Zvony odlila neméně slavná zvonařská dílna Leticie Vránové­Dytrychové. Dílna už stačila za padesát let své existence odlít přes sedm a půl tisíce zvonů. K těm největším patří čtyři tisíce tři sta kilogramů těžký kus pojmenovaný Urban, který byl určený pro katedrálu ve slovenském Bardějově.

Stačilo však málo a zvonkohra by na Špilberku nebyla. Původně byla totiž určena pro domy vedle Měnínské brány. „Zpracoval jsem projekt, který měl před nimi vytvořit miniaturní park s lavičkami. Jeho součástí pak měla být i zvonkohra. Vedení města ale domy nakonec prodalo a nový investor o zvonech nechtěl ani slyšet. Navíc město dalo přednost parkovacím plochám před stromy, takže i tak by se zvonkohra nad kapotami vyjímala dosti podivně,“ řekl architekt Jindřich Kaněk. Zvony ale byly v té době už ve výrobě a muzeum se muselo rozhodnout, kam s nimi.

Krátce byly v roce 1990 vystaveny v Měnínské bráně na výstavě Zvony pro Brno. Nakonec zvítězil nápad umístit je na špilberském nádvoří. Současná podoba nádvoří vznikla až ve třicátých letech devatenáctého století. Radikální rekonstrukce tehdy odstranila většinu jeho středověkých prvků.