Hudba vycházející z obřích reprobeden může jistě lidi rušit. Ruší nás ale mnoho dalších okolních vjemů. Kritizovat letní festivaly a jejich pořadatele je spíš projevem nesnášenlivosti než touhy po klidu. Proti hluku motorek na brněnském okruhu nikdo neprotestuje, s ním jsme smíření. CIAF, který hlučí Brňanům nad hlavou každý podzim a limity hluku také překračuje, ještě nikdo nezakázal, město i kraj ho naopak podporují. Hluk velkoměsta jsme se naučili ignorovat, stavíme nové silnice, dálnice, obchvaty. Jezdíme a létáme a hluk nám nevadí, protože je to jen vedlejší efekt věcí a činností, které ve své zcivilizovanosti potřebujeme.

Běda ale, kdyby se někdo tím, co nazýváme hluk, bavil. Ta hudba je příliš přebasovaná, rychlá, nová, moderní, my už jí nerozumíme, jak se vůbec může někomulíbit? Horší dopady na lidskou psychiku než open air koncert má permanentní dopravní hlukové znečištění. Protihlukových stěn kolem železničních koridorů se lidé dočkávají postupně a jejich stavba trvá dlouho. A navíc jsou ohyzdné. O zrušení železnice ale nikdo nediskutuje. Stěžovat si na hluk, který vydávají technoparty a letní festivaly, je tak možná spíš neochotou chápat návštěvníky těchto festivalů. Baví se totiž jinak, než se bavily jejich babičky. Neusínají u řvoucí televize a nemají rádi pochodový rytmus. Řešení se v tomhle případě jmenuje tolerance. Nebo špunty do uší.