Za smrt Danuše Muzikářové a Stanislava Velehracha i za doživotní zmrzačení Jiřího Ševčíka obvinila krajská prokuratora v Brně „kontrarevoluční elementy“.
Zatímco o rok dříve v ulicích Brna zabíjeli často dezorientovaní Sověti, v devětašedesátém už násilné potlačení demonstrací v brněnských ulicích organizovala československá armáda, policie a Lidové milice. V Brně byli policisté na nohou od časného rána. Jako i v jiných městech Veřejná bezpečnost očekávala protestní demonstrace k prvnímu výročí sovětské okupace.
„Když se podle policejního hlášení v jedenáct hodin shromáždilo na České ulici poblíž restaurace u Formana přibližně padesát lidí v černém oblečení s trikolorami, odeslala Veřejná bezpečnost na místo pohotovostní jednotku a zesílit hlídky v centru města,“ popisuje dopoledne jednadvacátého srpna 1969 historik Jan Břečka.
Hlídky se srotily hlavně na náměstí Svobody, aby zabránily mladým lidem položit květiny a zapálit svíčky na památku obětí ze srpna 1968. Pak už na řadu přišla vodní děla, slzné granáty i obrněné transportéry. Město se zaplnilo lidmi. Vzduchem začaly létat výstřely.
„Na Kapucínském náměstí lidé stavěli barikády, proti najíždějícím transportérům házeli dlažební kostky. Milicionáři a pravděpodobně i příslušníci SNB neváhali použít střelné zbraně,“ vykresluje Břečka.
Toho večera se už nevrátila domů osmnáctiletá Danuše Muzikářová. Kulka ji zasáhla ve chvíli, kdy s ostatními lidmi prchala před „výstražnými“ výstřely Rašínovou ulicí. „Už jsme byli skoro na Moravském náměstí, když jsem se ohlédl a viděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje. Naložili jsme ji s ostatními do auta a nechali odvézt do úrazové nemocnice. Až později jsem se dozvěděl, že zemřela,“ vzpomíná účastník srpnových událostí Alois Kocourek.
Kulka zezadu přímo do srdce usmrtila v Orlí ulici i kovalovického rodáka, osmadvacetiletého Stanislava Valehracha. Neznámý střelec zasáhl do páteře sedmnáctiletého Jiřího Ševčíka. Zrovna venčil psa v Orlí ulici. Ochrnul a po zbytek života strávil na invalidním křesle. „V sedmnácti letech se z něj stal psychicky bolavý člověk. Byl hrozně nešťastný, nemohl pochopit, že svět se proti němu spikl, šíleně tím trpěl,“ vypověděl jeho kamarád Jan Kratochvil.
Zatímco dvaadvacátého srpna osmašedesátého roku noviny byly plné zpráv o „sovětské okupaci, okupantech a jejich dvou brněnských obětech, Josefu Žemičkovi a Viliamovi Debnárovi“, o rok později z novin bylo cítit komunistickou propagandu. „21. srpna 1969 v průběhu dne i ve večerních hodinách došlo na několika místech v městě Brně k hrubému narušení veřejného klidu a pořádku skupinami protispolečenských, protisocialis¬tických a kontrarevolučních elementů,“ stojí na první stránce zvláštního vydání Rovnosti z dvaadvacátého srpna. Vinu za zastřelení svou nevinných mladých lidí si režim samozřejmě nepřiznal. A tak se ji snažil přisoudit demonstrujícím. „Došlo i k násilným útokům a na dvou místech použili útočníci i střelné zbraně a způsobili tak i usmrcení dvou osob,“ tvrdí v článku tehdejší Krajská prokuratura v Brně.
Čtyřicáté výročí srpnových demonstrací si Brno připomene dnes od půl desáté dopoledne položením věnců k pamětní desce Danuše Muzikářové na Moravském náměstí a Stanislava Valehracha v Orlí ulici.
Střelce, jehož kulka zabila při srpnových nepokojích v Brně jejího bratra Stanislava Valehracha, za čtyřicet let nikdo nevypátral. Čtyřiasedmdesá¬tiletá Eliška Filipová je přesvědčená, že nešlo o náhodný výstřel. „Prala jsem pak jeho bundu a košili a bylo jasně vidět, že to byl výstřel zezadu. Tenkrát v Brně stříleli přímo do lidí,“ říká Filipová.
Osmadvacetiletý dřevomodelář a kovalovický rodák Stanislav Valehrach se odpoledne jednadvacátého srpna 1969 vracel z práce domů na autobus. Naneštěstí přes Orlí ulici, kde dostal smrtelný zásah. „Nejspíš stříleli milicionáři, protože právě oni na Orlí byli. Vyháněli tehdy střelbou lidi ze Zelného trhu a zrovna trefili mého bratra,“ vypráví Filipová.
Tehdy žila v Přerově a zprávu o smrti jejího bratra jí telefonoval otec. Ihned se všichni vypravili do Brna. „Jeho tělo leželo na soudním spolu s tělem Danuše Muzikářové. Proklínala jsem kdekoho, ale co naděláte?,“ líčí Filipová.
O několik dní později se u nich doma objevili soudruzi z krajského výboru a nabízeli, že Stanislavovi vypraví pohřeb. „Měli strach, aby se lidé na vesnici nebouřili, protože jej všichni znali. Maminka si ale nebrala servítky, nadala jim do vrahů a vyhodila je z domu,“ vzpomíná Filipová.
Na poslední cestu vyprovodili jejího bratra stovky lidí z vesnice i okolí. „Lidé byli pobouření, ale tatínek jim domluvil, protože měl strach, aby nedošlo k další tragédii. Stejně na smuteční průvod dohlíželi tajní policisté,“ pokračuje Filipová.
Tragická Valehrachova smrt rozdělila rodinu, ze které velká část byli příslušníky komunistické strany i v milicích. „V rodině to začalo vřít. Můj manžel, voják z povolání, byl z toho vykolejený. Mnoho členů rodiny byli straníci z přesvědčení, ale nakonec událost všichni odsoudili. Nebylo to nic, co by se dalo omluvit. Maminka nebyla k utišení, sepsula i bratra, který s událostí neměl nic společného,“ vypráví Filipová, která by komunisty už nikdy nevolila. „To víte, taková tragédie člověka zasáhne. Ať je u moci, kdo chce, střílet do lidí, to se nedělá. Nejsmutnější na tom je, že na rozdíl od osmašedesátého nestříleli Rusové, ale naši lidé,“ říká Filipová.
Vyšetřování Valehrachovy smrti vyšumělo do ztracena. „Ještě v devětaosmdesátém předvolali mého mladšího bratra. Dostali jen zápis, že se to i nadále vyšetřuje. Nikdy se vyšetřování neskončilo,“ uzavírá čtyřiasedmdesá¬tiletá žena, která kvůli problémům s ledvinami a častým dialýzám už nemůže téměř chodit. „Ráda bych přišla na vzpomínkové kladení věnců do Orlí ulice, kde bratra zastřelili. Chodila jsem každý rok, ale teď už se tam po svých nedostanu,“ uzavírá Filipová.
