Přivítalo ho pět malých dětí, třesoucích se zimou. Vzal sekeru a rozsekal všechen nábytek, aby bylo čím zatopit. Rodina pak spala na podlaze, jednou z dítek byla Marie Hamplová. Dnes v Kanici oslaví stoleté narozeniny.

„Měla jsem hodně těžký život. Maminka nám brzy umřela a nikdo se nás tehdy nechtěl ujmout. Starosta Slatiny tehdy nakázal okolním sedlákům, aby nám každý den uvařili polévku a dali krajíc chleba. Byli jsme sirotci,“ vzpomíná stařenka jubilantka.
Jenomže sedlákům se za nějaký čas začala péče o malé děti zajídat. „Tehdy starosta Slatiny zjistil, že otec pochází z Kanice, a tak nás naložili na vůz a odvezli sem. Ubytovali nás v obecním domě. Říkalo se tomu pastouška,“ pokračovala Marie Hamplová.

Děti zajatého vojáka se ve vesnici rozdávali. Někteří sourozenci skončili v Ústavu dětského srdce, jiní šli sloužit do domácností nebo dělat čeledíny. Dnešní jubilantka se dostala do rodiny starostovy dcery. Pásla krávy, sekala trávu, pomáhala v kuchyni.

„Bydlela jsem v rodině u Ludlů a tam mě dokonce nechali i obědvat u rodinného stolu. To nebývalo zvykem. Služky jedy jinde. Oni si mě moc vážili,“ svěřovala se vitální paní, které život připravil několik utrpení. Od pětatřiceti let je vdovou, v padesáti letech zemřel i jeden ze dvou synů.
„Byla jsem zvyklá tvrdě pracovat. Pětačtyřicet let jsem dělala v místní továrně na opravu pneumatik. Docela se divím, že tady ještě jsem. Musela jsem vážně hodně vydržet,“ loučí se stoletá žena, která se ještě bez problémů dokáže o sebe postarat.

Vaří si oblíbené polévky, peče koláče a chová pět slepic. Kdysi ji okradli cikáni o pětatřicet tisíc korun, které měla na pohřeb. Zůstalo jí zdraví. „A to je přece nejcennější.“