Brněnský fotograf vytahuje přístroj téměř při každé bouřce. „Blesky jsou spíš otázka digitální fotografie. Když byl ještě analog, stálo by nafocení blesku spoustu peněz, protože by na to člověk musel vyplácat spoustu filmů,“ míní Gabzdyl, který se focení blesků věnuje asi deset let a focení celkově víc než dvakrát tak dlouhou dobu.

Muž, který také pracuje v dramaturgickém oddělené brněnské hvězdárny, se hledáčkem nejraději dívá na Měsíc. „Posledních pět let se věnuji projektu, který se jmenuje Neuvěřitelné Brno, takže fotím převážně ve městě. Nejvíc mě baví zachycovat Měsíc nad brněnskými dominantami, třeba když se přiblíží Petrovu nebo Špilberku. Fotím ho velkým zvětšením pomocí teleobjektivu," dodává.

Nejmilejší snímky jsou pro něj zároveň i největší výzvou. „Je to zároveň to nejtěžší, protože hraje roli spousta faktorů. Hlavně zemská atmosféra, jde o to, aby tam nebyla nějaká oblačnost, byl dobrý výhled. Navíc musí člověk chytnout ten správný čas, protože se to odehrává velice rychle. Je to otázka třeba i několika desítek sekund, aby bylo možné záběr pořídit. Člověk musí být připravený," popisuje.

Při focení takzvaným teleobjektivem, který svým způsobem funguje i jako dalekohled, se vůči dominantám Měsíc pohybuje poměrně rychle. „Není čas na chybu, člověk musí mít nastaveno dopředu, musí si naplánovat pozorování," míní.

Za snímky tmavé oblohy s méně světelným smogem se dříve rád vydával třeba na Kanárské ostrovy, v posledním roce ale cestuje méně kvůli pandemii. A fotí v Brně. „Nejlepší je asi fotka, kdy jsem zachytil zatmění Měsíce mezi věžemi Petrova. Je to focené ze Špilberku a tenkrát se mi podařilo být ve správný čas na správném místě," těší ho.

Při cestách zažívá i různá dobrodružství. „Byli jsme se loni s manželkou podívat na Pálavu. Měli jsme s sebou psa, ten najednou dostal nějaký záchvat, začal se dusit. Nevěděli jsme, co s ním je a volali jsme veterináři," líčí fotograf.

Na pokyn veterináře rychle odjeli do jeho brněnské ordinace, byl zrovna večer. „Při cestě se zrovna na obloze ukázala takzvaná svítící oblaka. Je to poměrně častý úkaz, ale zrovna při té cestě to byla nejjasnější svítící oblaka, jaká jsem viděl za celý svůj život. Jenže samozřejmě jsme nemohli zastavit, protože jsme jeli se psem na veterinu," vypráví.

U veterináře zjistili, že pes vdechl stéblo trávy, uspali ho a travinu vytáhli. „Takže nakonec vše dopadlo dobře. Ale svítící oblaka se mezitím ztratila, nemohl jsem je vyfotit. To je ale právě úskalí astrofotografie, takové věci se stávají. Jakmile je něco výjimečného, musí to člověk vyfotit. A pokud to neudělá, může třeba čekat dalších dvacet až třicet let než se to znova opakuje," říká.

Kromě fotografie se věnuje přednášení na Masarykově univerzitě v Brně. „Vyučuji Sluneční soustavu. Studentům popisujeme jednotlivá tělesa, bavíme se o tom, jak funguje. Také se podílím na výuce předmětu Didaktika astronomie. Tam se zase přednáší o tom, jak připravovat články, prezentaci a jak sdělovat veřejnosti vědecké výsledky," vysvětluje.

Letošní novinkou je předmět Astrofotografie, kterou učí s dalšími hvězdnými fotografy - Pavlem Karasem a Petrem Horálkem. „Předáváme své zkušenosti z focení oblohy,“ dodává Gabzdyl.