Na stráň pod brněnským hradem Špilberk se v sobotu odpoledne škrábou ještě souměrně seřazené skupiny švédských vojáků. Nedá se říct, že by přehnaně dbali na utajení, jejich postup už z dálky prozrazuje rytmický chřestot železa a dusot kroků. „Za jak dlouho přijdou? Vždyť pořád něco slyším,“ vyhlíží netrpělivě jeden z nejmenších účastníků. Jeho očekávání přetíná ohlušující rána z houfnice následovaná dusotem kopyt čtyř bujných hřebců.

Chlapec si překvapeně zakrývá uši, jeho oči ale o to živěji sledují dění před nimi. Diváci, kteří se do té chvíle snažili bojůvkám co nejvíce přiblížit, s respektem couvají.

Zdroj: DENÍK/Eliška Koukalová

Koně s překvapivou netečností zdolávají strmý kopec a míří k hradu. Netrvá dlouho a následuje je bitevní vřava. Proti sobě pálí střídavě švédská a habsburská vojska. Jejich snažení neulehčuje ani všudypřítomný dým, jež zahaluje stráň a scéně propůjčuje ještě zajímavější atmosféru.

Svah prověřuje síly jednotek oděných do brnění. Ve tvářích vojáků je čím dál citelnější vyčerpání. „Sakra držte tu linii, to je to tak těžký chlapi?“ burácí jeden z vojevůdců a dřevěným bidlem halapartny upravuje řadu tří nejbližších mužů po své pravici tak, že je udeří do hrudi.

Síla jeho hlasu napovídá, že kvůli ohlušujícím bojům zřejmě neslyší úplně dokonale. „K takovým bitvám hluk určitě patří, nijak nám nevadí. Vlastně nás sem přivedl. O bitvě jsme nevěděli, šli jsme jen náhodou okolo, ale zaujala nás natolik, že jsme se si ji nenechali ujít,“ říká třeba Eliška Kopřivová.

Festival Překročme řeku na černovickém nábřeží v Brně u řeky Svitavy.
Sjížděli řeku na obřím banánu i jako domorodci na voru. Svitava ožila neckyádou

Jezdci v sedlech si klestí cestu mezi protivníky, i přes obtíže se jim daří proniknout bránou do pevnosti. Vezou tolik potřebný střelný prach. Za sebou nechávají čím dál větší chaos a hlasitější ryk vrcholících bojů, které se nebezpečně přibližují hradbám. Ohlušující řež přetíná až zvonění. Padl poslední výstřel. „Je patnáctý srpen, léta páně šestnácti stého čtyřicátého pátého. Všechny švédské snahy selhaly a generál Torstenson se rozhodl ukončit obléhání Brna,“ nese se mezi diváky z reproduktorů.

V porovnání s počtem vojáků na bojišti je lidí za páskou, kterou svědomitě a nekompromisně střeží dobově oděné markytánky, několikanásobná převaha. „Park je zaplněný, kolemjdoucí nemají kudy procházet. Odhadujeme, že oproti loňskému roku boji přihlíží jednou tolik diváků, přesné počty zatím neznáme,“ přemítá jeden z organizátorů Marek Rotschein.

Obléhání se v sobotu odpoledne účasnily skoro dvě stovky vojáků. Někteří po jejím konci zůstali bezvládně ležet na zemi. I když měli Švédové Špilberk na dosah, dobýt jej nezvládli a Brno stejně jako roku 1645 zvítězilo. Habsburky pověřený generál Louis Raduit de Souches z hradeb vítězně mává kloboukem.

Dopravní podnik města Brna loni po 150 letech, kdy Brnem projela první koněspřežná tramvaj, odhalil na stejném místě historický označník.
Brnem projela historická koněspřežná šalina. Na hodinu přesně jako před 150 lety

Rekonstrukci dějin přihlíželi také manželé Kalovi. „Historické bitvy vídáme také v Bučovicích, je to hezká připomínka,“ popsal svoje pocity Brňan Ivan Kala.