Celou svoji historii bylo Brno kotlem, ve kterém se mísily tři výrazné živly – německý, moravský a židovský. I když byli židé vBrně zastoupeni početně nejméně, zanechali vdějinách města a celé Moravy výraznou stopu.

„Velká synagoga mohla vyrůst až po revolučním roce 1848, od kterého vlastně počítáme novodobé židovské dějiny. Do té doby byli židé vykázáni z měst. Josef II. sice přísná omezení zrušil a židé tak směli bydlet pod jednou střechou s křesťany nebo pobývat v hostincích, ale množství zákazů nadále zůstalo v platnosti,“ vysvětlil správce židovského hřbitova a znalec židovské historie Petr Špunar.

Všechno změnil až revoluční rok 1848, který otřásl až dosud pevným habsburským absolutismem a židy úplně zrovnoprávnil. „Židé se začali ve velkém stěhovat do města a to si vyžádalo i nový svatostánek. Stará synagoga v Brně totiž zanikla v polovině patnáctého století,“ doplnil Špunar. Město nedovolilo synagogu postavit v centru města a vyhradilo jí dvě parcely v ulici Přízová. „Výbor obce nechal vypracovat plány vídeňskými architekty Juliem Romanem von Ringe a Augustem Schwendenweinem von Lonauberg. Architekti ji navrhli v novorománském slohu, o němž dobový tisk hovoří jako o ‚maursko-byzantském‘, což byl ve své době progresivní styl,“ řekl architekt a pracovník brněnské obce Jaroslav Klenovský.

Stavba byla dokončena a vysvěcena v roce 1855. Měla tři podlaží a v její orientaci byly dodrženy všechny náboženské předpisy. Měla oddělenou mužskou a ženskou část, vcházelo se do ní od západu a ve východní zdi byl umístěn svatostánek s Tórou. Umně vystavěná budova jakoby předznamenal události, které čekaly celou židovskou populaci.

Pouhý den po té, co německý wehrmacht překročil patnáctého března 1939 hranice Československa, vyrazili místní nacisté synagogu vypálit. „Byla to obyčejná lůza. Po tom co ji vypálili, zbořili také její stěny. Rozkradli dokonce i cihly,“ řekl Špunar. Boření synagog prý nebyla běžná záležitost a šlo spíše o exces. „Rozhodně to nebyl masový jev. Hitlerovi šlo v první řadě o lidi a ne o budovy, ty byly spíše podružné," míní pracovník brněnské židovské obce Petr Verner. "Častokrát svatostánky ani ničeny být nemohly. Mnohé byly spojeny s okolní zástavbou a kdyby byly zbourány, ohrozilo by to okolní domy. To byl příklad třeba plzeňské synagogy,“ doplnil Verner. Podle něho se na zániku řady chrámů více než ideologická nenávist podepsal zub času a poválečný nezájem o památky obecně.