Výkon, výkon a výkon. To je krédo jednadvacátého století. Jednou z civilizačních chorob se proto stává i syndrom vyhoření. „Odpočinku je třeba věnovat minimálně stejně času jako povinnostem. Syndrom vyhoření může totiž člověka zničit," říká primářka Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně Zuzana Spurná.

Jak byste syndrom vyhoření definovala?

Definice o jedné nebo dvou větách neexistuje. Když o syndromu vyhoření mluvíme odborně, máme na mysli příznaky. Je to proces, kdy člověk dlouhodobě hodně energie vydává a málo přijímá. Během toho se u něj postupně začínají projevovat příslušné symptomy.

Jaké například?

Poruchy spánku, ztráta zájmu o sociální dění, o sex, o své koníčky. Vyhořelí lidé prožívají často úzkosti, návaly smutku, beznaděje. Bývají protivní, podráždění, vytočí je maličkosti, nad kterými by jindy mávli rukou. Práce pro ně začíná být extrémně náročná. Chodí spát se skutečnou hrůzou z toho, že až se zítra ráno probudí, budou do ní muset znovu. Mají pocit, že po nich všichni něco pořád chtějí a nedají jim ani chvilku oddechu. Ztrácí smysl pro humor, nadhled, touhu poznávat nebo dělat nové věci. Úzkost a deprese je stahují stále hlouběji. Vyhořelí lidé už jen existují, nežijí. Jen životem proplouvají. To ale není všechno. Mysl od těla totiž oddělit nejde.

Jak to myslíte?

Kromě psychických onemocnění jako vážná deprese, chronické úzkosti, fobie nebo obsese může vyhoření vyústit i v rozvoj vážných somatických onemocnění. Zpočátku například bolesti hlavy, zad, brnění v rukou, větší náchylnost k nemocem. Když je člověk totiž dlouhodobě unavený, permanentně nevyspaný, odskáče to jako první imunitní systém. Oslabí se. Pak se může rozvinout cokoli. Deset let jsem pracovala s onkologickými pacienty. Postupně jsme se propracovávali jejich životem a nezřídka se dostali k tomu, že dotyčný spával čtyři hodiny denně, byl pod enormním tlakem, vytížením. Měl většinu příznaků syndromu vyhoření. A to v době, kdy mu propukla rakovina.

Je syndrom vyhoření nemoc, nebo spíše stav mysli?

Když uděláte dlouhodobě vyhořelému člověku magnetickou rezonanci, můžete vidět, že má v mozku atrofované centrum emocí. Stejně jako dlouho nepoužívaný sval. Vyrábí se tam tak málo neurotransmitterů (chemická látka, vznikající v nervové soustavě. Slouží k tvorbě synapsí, které jsou odpovědné za předávání vzruchů. Čím více synapsí člověk má, tím je schopnější a stabilnější, pozn. red.) jako dopamin nebo serotonin, že připomíná mozek člověka, jenž prožil těžké trauma. Třeba válku. A dopamin a serotonin jsou látky zodpovědné například za pocity štěstí, radosti, za empatii, těšení se, sebeuspokojení. Zkrátka za pozitivní emoce. Čím méně těchto neurotransmitterů v mozku je, tím více sílí symptomy. Úplně vyhořelý člověk pak pozitivních emocí není téměř schopen.

Syndrom vyhoření se může rozvíjet roky. Ani léčba není možná ze dne na den. Nejefektivnější tedy je mu předcházet. Jak?

Umět si rozdělit život na to, co dělat musím a to, co dělat chci. A povinnostem i zábavě věnovat stejnou péči; udělat si čas na věci, které mám rád, baví mě a nebát se do nich investovat. A nenechat si do nich od ostatní mluvit a otrávit si je. Žádný koníček není hloupý, dokud vás baví. Pak se samozřejmě obklopovat lidmi, s nimiž je vám dobře. Čtyř hodinovou konverzaci, kde se od začátku do konce směje, si totiž nikde nekoupíte. Není možné žít jen z povinností, z kariéry. Musíme umět mít ze života radost, jinak nás to dožene. Znám případy, kdy se lidé dostanou do péče psychiatra, dlouhodobě nejsou schopni pracovat a dva roky stráví v invalidním důchodu. Ve svých důsledcích může syndrom vyhoření člověka zničit.

Nakolik je důležitá dovolená?

Velmi. Máme léto, čas odpočinku. Je potřeba jej využít k dělání toho, co nás baví. Dovolená nemusí nutně znamenat výjezd k moři. Někdo chodí po horách, další rád leží u bazénu na chalupě s dobrou knihou. Neměli bychom podlehnout pocitu, že kdo ve svém volném čase pracuje na zahrádce, dělá z hlediska prevence syndromu vyhoření něco lepšího než ten, kdo hraje deskové hry nebo sleduje seriály. Jde o vybalancování světa povinností subjektivní zábavou a odpočinkem.

Kdy je naopak čas začít problém řešit nebo vyhledat pomoc?

V momentně, kdy se vám mění život. Uzavíráte se do sebe, přicházíte o sociální kontakty. Máte nechuť kohokoli vidět, s kýmkoli mluvit.

Zní to jako začarovaný kruh. Je vyhořelý člověk takové sebereflexe schopný?

Vy víte, že se s vámi něco děje. Pravděpodobně vás na změny v chování upozorní rovněž blízké okolí. Chybí ale energie s tím něco dělat. Člověk raději dlouhodobě trpí, než aby riskoval změnu. To je heslo, které zná každý terapeut. Druhá věc je, že lidé mají z terapie obavy. Proto problém řeší po vlastní ose. A čím si lidé v České republice nejčastěji ulevují od potíží a dodávají si energii?

Alkoholem?

Přesně tak. Když se cítí unavení nebo je jim zle, posilní se alkoholem. Případně jinými drogami. Spousta závislostí souvisí právě se syndromem vyhoření, neboť si lidé nedostatek energie a obecně radosti a štěstí v životě začnou kompenzovat návykovými látkami. Většina lidí bohužel k psychologovi nejde, neboť u nás stále panují názory, že člověk, který chodí k terapeutovi nebo bere medikaci, je blázen, případně s ním je konec. Kdežto opilost je naprosto v pořádku. Smutné.

Jak se k problému tedy postavit správně?

Obklopit se lidmi, kteří nás budou ve snažení podporovat. A najít si odborníka, s nímž budeme na změně pracovat. Věřit mu, chodit na terapie a brát případně předepsanou medikaci. V první fázi antidepresiva opravdu hodně pomáhají. Ostatně statistika hovoří jasně. Pakliže člověk začne chodit na terapii a brát předepsanou medikaci, je velká pravděpodobnost, že se z toho dostane. Reverzibilita je tam opravdu velká.

Na jakém principu antidepresiva fungují?

Říká se jim zpětné vychytávače neurotransmiterů, jelikož zpětně vychytávají dopamin a serotonin, které se vylučují z těla, a vrací je zpátky do mozku. Navíc nezpůsobují žádný návyk. Neposkytují vám nic cizího. Jen odchytnou látky, které si sami vyrábíte a vrátí je tam, kde mají být. I když člověk necítí radost, léky práci v mozku udělají za něj. Je pak stabilnější, schopný fungovat. Dovede si více představit onu potřebnou změnu a ve spolupráci s terapeutem k ní učinit příslušné kroky.

Rostou počty lidí se syndromem vyhoření?

Těžko říct. Jak jsem již zmínila, většina zkrátka tu odbornou pomoc nevyhledá. Proto jsem ráda, že se o tomto problému nyní více píše. Včasným zásahem lze předejít obrovským problémům.

U jakých profesí se syndrom vyhoření objevuje nejčastěji?

Především profese, kde pracujete v náročném prostředí. Například učitelé nebo zdravotníci. Těch je málo, takže jsou v práci vesměs neustále. Navíc se v ní mnohdy setkávají se smrtí. Často vyhoří třeba také vrcholoví manažeři. Nebezpečná je v tomto ohledu i monotónní práce, v níž člověk nevidí smysl. Potkat to může opravdu každého. I matku na mateřské.