Počátky jeho nynějšího nepříliš dobrého jména je ale nutné hledat v minulosti, kdy se stal především dělnickou kolonií. Svědkem jeho proměny byl také dům, který stál na rozích ulic Koliště, Cejl a Ponávka.

„Cejl je starobylá ulice, v roce 1228 ji markrabě Přemysl daroval kostelu svatého Petra i se třemi lány polí a mlýnem při cestě do Zábrdovic. Později se stal Cejl, spolu s ulicí Křenovou centrem průmyslového života v Brně,“ vysvětlila historička Milena Flodrová. Historik Bohumil Samek dodává, že Cejl zažil mohutnou proměnu především v druhé polovině osmnáctého století. „Tehdy se z malé zemědělské osady stal díky zakládání manufaktur a továren jednou velkou průmyslovou zónou,“ uvedl Samek.

Až do průmyslové revoluce zde stávaly především klasické měšťanské domy s barokními prvky, podobné domu na staré fotografii. Původní gotická zástavba totiž vzala za své při švédském vpádu v roce 1645. „V březnu toho roku nechal velitel obrany města Raduit de Souches strhnout asi šest set metrů zástavby okolo hradeb. Důvod byl prostý. Nechtěl, aby se měli útočníci kde krýt,“ řekla historička z Muzea města Brna Dana Olivová. Domy pak byly obnoveny na původní stavební čáře.

Dochovaná fotografie zobrazuje dům v době, kdy v něm sídlil obchod. Nápis na vývěsním štítě hlásal „Rosa Weis – Krämerin“, což lze přeložit jako Róza Weisová, obchodnice. Její obchod byl ještě v roce 1890 v Adresáři města Brna registrován pro prodej drobného zboží. „V roce 1767 zde vznikla státní továrna na zpracování tabáku a o devatenáct let později Heinrich Hopf postavil továrnu na sukno. Během devatenáctého století jich vzniklo ještě několik. Mělo to za následek růst počtu obyvatel a tedy i poptávky po ubytování pro dělníky. Pavlačové domy rostly jako houby po dešti,“ řekla Flodrová.

Překotným změnám neodolal ani obchod Rosy Weisové. Její dům byl zřejmě sanován na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na jeho místě vyrostl nájemní dům, jakých vznikly po mohutné vlně přestaveb v Brně desítky. Na život v něm vzpomíná Jana Kolavíková z fotografického archivu Muzea města Brna. „V tom domě jsem bydlela od roku 1953. Předsíň tam byla tak veliká, že jsme v ní se sestrou mohly hrávat badminton,“ směje se Kolavíková. Méně veselými stránkami života byla absence teplé vody nebo švábi, kteří se množili ve sklepech sousední hospody. Nájemníci byli v roce 1976 přestěhováni a dům byl rekonstruován.

Jen švábi zůstali. „Ještě pořád jsou ve sklepech. Každou chvilku je sem jezdí stříkat,“ podotkl současný nájemník Tomáš Glazer.