Obsluhu hlídá přísné oko, ocení to host

Když před mnoha „járama vyhópl prafotr Morava na Špilas“, tuze se mu zalíbila kotlina, v níž později vyrostlo Brno. Jako každé velké město má metropole pod Špilberkem i svůj pivovar. Ten brněnský se – jak známo – jmenuje Starobrno. A hned vedle „továrny na pivo“ stojí Pivovarská restaurace.

Do ní nechodí hosté zblízka i zdaleka jen „chlemtat“ pěnivý alkoholický nápoj. Mnohé návštěvníky tam totiž láká i vybraná kuchyně s nepřeberným množstvím pochoutek a velkých porcí za poměrně rozumnou cenu. Přesvědčil se o tom i testovací tým Brněnského Deníku Rovnost společně s bývalým kuchařem Grandhotelu Brno Karlem Ježkem.

Pokud někdo z návštěvníků Pivovarské restaurace četl knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále nebo viděl stejnojmenný film Jiřího Menzela, může mu některé obrazy připomínat vycvičený personál. „Kvalitní a profesionální obsluha je základem každé dobré restaurace. Jak se dívám na zdejší číšníky a servírky, host je u nich na prvním místě,“ hodnotí přístup personálu vysloužilý kuchař.
A není se čemu divit. Na zaměstnance totiž přísným okem neustále dohlíží šéf podniku nebo jeho manažer. Krouží okolo stolů, pozoruje, zda hostům něco nechybí nebo naopak nepřebývá. Přesně tak, jak to v meziválečném období dělali hoteliéři, majitelé hostinců či restaurantů v novele rodáka z brněnských Židenic.

Račte si vybrat…

Jídelní lístek, který firemní kulturu nezapře, protože je zelený stejně jako logo Starobrna, vypadá jako luxusní časopis. „Křídový papír, konzervativní design a přehledná nabídka. Dokonce je ve třech jazycích. Kromě češtiny ještě v angličtině a němčině,“ pochvaluje si Ježek jídelníček.
Z nabídky až oči přecházejí. Kromě tradičních pokrmů nechybí ani domácí kuchyně, která zvýší chuť na několik druhů točených piv, které Pivovarnická restaurace nabízí. Ostatně po půldruhém kilogramu grilovaného vepřového kolena s kysaným zelí, kilu vypečených pivních žebírek v marinádě s papriček a medového koření, nebo v kotlíku servírovaném pivovarském gulášku s beraní paprikou se tělo jedlíka samo přihlásí o další půllitr čepovaného piva.

Jídlo za šest pětek

Přestože je jídelníček pestrý, vybírá testovací tým jídlo z poledního menu. I s polévkou stojí rovných šedesát korun. Polévka je jednotná, jídla nabízí podnik dvě. Hovězí polévka s nudlemi je na stole hned. „Obsluha se tady pěkně naběhá, protože nese jídlo po schodech. Polévka ale cestou nevystydla a to je dobře,“ usmívá se Ježek. „Ve vývaru sice není ani kousek masa, ale nudlí je hodně. Nejsou rozvařené a polévka je dobrá, i když stojí jen dvanáct korun,“ shrnuje kulinářský odborník.

Hned po polévce následuje hlavní jídlo. Tím jsou vepřové výpečky s houskovým knedlíkem a zelím. „V pokrmu mi chybí šťáva z výpečků. Maso se většinou peče na cibulce a silná šťávička tady chybí,“ říká bývalý kuchař Grandhotelu. Nad houskovým knedlíkem se však rozplývá a nešetří chválou. „Sice bych ruku do ohně nedal za to, že je knedlík domácí, ale rozhodně není kupovaný někde v hypermarketu. Je jemný a nadýchaný,“ pochvaluje si Ježek bílá kolečka na talíři. Zelí by však překrájel, protože je dlouhé. „Správně se má zelí vařit tak, že kuchař nejdříve vylije šťávu a propláchne ho vodou. Pak ho jemně překrájí, ale ne moc, aby se při vaření úplně nerozvařilo,“ popisuje kuchař přípravu klasického českého jídla.

Když by měl testovací tým oznámkovat zážitek z Pivovarské restaurace, určitě by do notýsku napsal slabší jedničku. V každém případě však podnik stojí za to, aby ho hosté navštívili. Rozhodně by ale neměli přijíždět autem. Za prvé není v okolí Mendlova náměstí moc parkovacích míst a za druhé by řidiči určitě litovali, že si nemohou loknout starobrněnského piva, o které se personál restaurace s láskou a pečlivostí stará.