Největší výběr komerčních stěn mají z obou krajů lidé z Brna a okolí. V Modřicích na Brněnsku mohou například vylézt až do výšky osmnácti metrů po největší betonové stěně ve střední Evropě. Trénovat na ni chodí například devatenáctiletý Ondřej Straka. „Stěny se snažím navštěvovat tak čtyřikrát týdně, o víkendu pak lezu po skalách," řekl mladík.

Sportu se věnuje už tři roky. Z pohledu lezce poznal Adršpašské skály, Labský kaňon i část jižní Francie. Kondici si udržuje právě na umělých stěnách, i když ví, že skálu mu nenahradí. „Nenatrénuji na nich třeba správnou techniku nohou. Na skále je totiž víc možností kam nohu položit, ze kterých si člověk potřebuje vybrat," vysvětlil Straka. Zároveň dodal, že velká výhoda umělých stěn je to, že na nich člověk může trénovat i v zimě.


PRO ZVĚTŠENÍ KLIKNĚTE

O něco menší výběr než Straka mají sportovní i rekreační lezci z Vysočiny. „Na Jihlavsku je v provozu jediné lezecké centrum, to naše. Otevřeli jsme ho na podzim loňského roku a lidé sem chodí rádi," uvedl Jan Remsa z Lezeckého centra Wall street Tendon Jihlava.

Cena celodenního vstupného do centra je podle Remsy srovnatelná s cenou oběda v restauraci. „Lezecký sport není náročný na peníze a v centrech jsou půjčovny potřebného vybavení. Další výhodou je, že se s lezením dá začít v každém věku a dnes si člověk může základy osvojit právě na umělých stěnách. Nevýhodou je, že když vás lezení pohltí. Pak nejspíš budete velmi těžko hledat volný čas na další aktivity," myslí si Remsa.

Lidé, kteří lézt neumějí, by si podle odborníků měli raději zaplatit instruktora. „Když člověk nemá praxi, je dobré se pro začátek přihlásit do kurzu lezení. Nabízí ho každé centrum. Při seznamovací lekci se například začátečníci naučí jistit i zlepšit svou lezeckou techniku," uvedl například devětadvacetiletý Martin Slabý z Jihlavy.

Historie stěn
Umělé lezecké stěny začaly v České republice vznikat ve větším množství v devadesátých letech minulého století. Fanoušci a nadšenci do lezení je stavěli v tělocvičnách sokoloven nebo například ve školách.

V této době začala v Jihomoravském kraji, na Vysočině i v ostatních krajích prudce stoupat obliba sportovního lezení. Na umělé stěny se dnes proto vydávají jak rekreační lezci, kteří si chtějí vyzkoušet tento méně obvyklý druh sportu, tak zkušení závodníci, kteří na nich trénují.

Ani začátečníci, kteří si platí instruktory, ale z provozování komerčních lezeckých stěn pravděpodobně výnosný byznys neudělají. Vyplývá to ze slov analytika společnosti Cyrrus Tomáše Menčíka. „Lezecká stěna sama od sebe asi majitele neuživí. Je to sice výborný doplněk k zatraktivnění jiných aktivit, ale za byznys to příliš nepovažuji," podotkl analytik.

Pravděpodobně zásadnější téma než peníze je ale na lezeckých stěnách bezpečí. Nedodržení důležitých pravidel a chyby jističe nebo lezce mohou způsobit pády z několikametrových výšek. „Při těch hrozí poranění rukou, nohou nebo páteře," zdůraznil přednosta Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice Brno Martin Repko.

Dlouhodobé chronické přetížení může podle Repka způsobit poranění poutek šlachových ohýbačů na prstech ruky.

Zároveň ale upozornil i na klady, které lezecký sport tělu přináší. „Jako rekreační a příležitostná aktivita rozvíjí pohyblivost kloubů, protahuje zkrácené svaly a také posiluje některé oslabené svaly. Při lezení venku je navíc člověk na čerstvém vzduchu, což organizmu samozřejmě prospívá," uvedl Repko.

Nejlehčí trasa? Poprvé strach a respekt

Modřice /REPORTÁŽ/ - Stojím pod osmnáct metrů vysokou betonovou lezeckou stěnou a nevěřícně sleduji dívku v červeném tričku, jak se drápe nahoru. Modrá trasa, kterou bez problémů zdolává, má větší obtížnost než ta, ze které jsem před pár minutami slezl já. Ta měla na stupnici obtížnosti trojku a mezi sto čtyřiceti trasami, které na stěně Olympia v Modřicích na Brněnsku jsou, patřila k nejlehčím.

Když ale krátce před mou první lezeckou zkušeností mluvím s instruktorem Petrem Smejkalem, o obtížnostech ještě nic nevím. Trápí mě jiná věc. Představuji si nejrůznější scénáře pádů, které mě asi čekají. V tom nejlepším končím na fotografovi a rozbíjím mu fotoaparát. „Co si budeme povídat. I na umělých stěnách, kde všechno vypadá bezpečně, se dá zranit, zmrzačit a v uvozovkách i zabít," děsí mě šestatřicetiletý zkušený lezec.

Nepozornost, zbrklost a přehnané sebevědomí se nevyplácí ve výšce několika metrů ani na zemi. „Když člověk spadne na zem, většinou je to chyba jeho jističe," vysvětluje mi Smejkal. Snažím se pozorně poslouchat vše, co mi říká, a mírně mě uklidňuje, že mě bude jistit přímo on.

Téměř povzbudivá jsou i další jeho slova. „Je to s podivem, ale na umělých stěnách je vážných zranění relativně málo, v porovnání s tím, kolik je navštěvuje neznalých lidí," dodává Smejkal.

Pád z vrcholu

O několik minut později už stojíme pod trasou, kterou mi vybral. Růžová barva úchytů mi vzhledem k tomu, že asi poprvé v životě držím v ruce lano, přijde příznačná. „Tomuhle uzlu říkáme osmička. Dělej ho po mně," vyzývá mě a já se snažím zapamatovat si, kam a jak se konec lana provléká. V hlavě mi totiž stále zní příběh, který mi Smejkal před chvílí vyprávěl. O mladíkovi, co se špatně uvázal a těžce se zranil při pádu z vrcholu.

Z myšlení mě vytrhávají karabina, jistič a další součásti vybavení, které si musím prohlédnout a naučit se, jak je používat. Po vyslechnutí pokynů beru do ruky lano a ujišťuji lezce, že jistím. „Lezu," říká mi Smejkal a vydává se na vrchol asi desetimetrové růžové trasy.

Tomáš Lenc, další lezec, který je s námi u stěny, pro jistotu za mnou lano také drží. „Levou rukou nahoru, pravou dolů. Pak zase levou dolů a přechytit si lano tak, abys ho ani na chvíli nepustil," vysvětluje mi. Části lana, které jistič drží pod jistítkem, se říká život. Název vypovídá o tom, co se může stát, když jistič svou práci nesplní.

Po několika okamžicích a mém kostrbatém napínání lana se Smejkal dostává bezpečně dolů a já si začínám obouvat lezecké boty. Tlačí mě do palců a je to tak správně. „Jsou vždy o něco menší než normální boty. Tak aby se prsty trochu zkroutily, což pomáhá při stoupání na stupy," říká mi lezec a já se začínám bát.

Po zkontrolování správně uvázané osmičky a s prsty na nohou dostatečně skrčenými se chytám prvního úchytu a pomalu lezu. Snažím se, abych byl vždy třemi končetinami na úchytech a přesouval jen jednu ruku nebo nohu. Na růžové trase s obtížností tři to celkem jde. Po několika desítkách vteřin v čase, za který by se nemusel stydět žádný lezec s dřevěnou nohou, se dostávám na vrchol.

Instruktor se plete

Vítězný pocit ale trvá jen pár okamžiků. „Sedej," říká mi Smejkal a očekává, že se v té chvíli pustím chytů a nechám svou váhu na starost jenom lanu. To se ale plete. Nějakou dobu se dívám dolů a analyzuji situaci. Hlavou mi proběhne i slovo hasiči, ale když si uvědomím, jaká by to byla ostuda, nakonec se pustím. Vzápětí zjišťuji, že cesta dolů, při které se jen nohama odrážím od stěny, je celkem zábavná.

Zpátky na pevné zemi mě znovu zaplavuje euforie. Spokojeně sleduji trasu, kterou jsem právě pokořil, a cítím se téměř jako lezec. Až do chvíle, kdy si na vyšší a obtížnější modré trase všimnu dívky v červeném tričku. „Je jí jedenáct," říká mi její matka.