Právě v majestátní zahradě si s malou Susanne často hrávala o dva roky mladší dcera vrchního zahradníka vily, Marie Straková. Kromě společného lození po stromech a koupání v bazénu navštěvovala Marie Susanne také přímo ve vile. „Zuzka ráda cvičila a hned jak přišla ze školy, tak nám telefonovala, jestli půjdeme společně do tělocvičny" vzpomíná osmadevadesátiletá pamětnice. Její rodina bydlela v domku přímo v zahradě vily.

Vizualizace plánovaného mostu přes silnici R52 na archivním snímku.
Čtvrt století slibů k dostavbě dálnice z Brna na Vídeň: přidává se ministr Kupka

Vila Stiassni

- Stavba byla dokončena v roce 1929

- Postavena byla podle návrhu Ernsta Wiesnera

- V roce 1938 z vily rodina Stiassni uprchla do Anglie před nacisty

- Vilu poté obsadilo německé gestapo

- Na konci války vyhnali Němce z vily Rusové, kteří především interiér budovy částečně poškodili

- Po válce sloužila vila jako hotel pro vzácné návštěvy, tou první byl Edvard Beneš v roce 1945

- Od roku 2009 je vila ve správě Národního památkového ústavu, který zahájil její kompletní obnovu

- S plánem obnovy částečně pomáhala také Marie Straková

- Od roku 2014 je vila zpřístupněná veřejnosti

Láskyplně vzpomíná také na rodiče Susanne. „Ráno manželé vyjížděli na projížďku na koních nad vilu. Potom šel pan Stiassni do práce a paní chodila po zahradě. Vzala si nůž a vypichovala pampelišky. Chtěla, aby bylo při výhledu z domu vše jen zelené a bez plevelu," popisuje Straková. Do vily chodívala také její matka, především pomoct s přípravou bohatých hostin, které Hermine Stiassni pořádala pro brněnskou smetánku.

Marii a její sestře Gretě po takových hostinách matka často nosila z kuchyně zmrzlinu či dorty. O Hermine Stiassni, která si nechávala říkat Mitzi, mluví Marie Straková jako o vlídné zaměstnavatelce. Kromě přátelství Susanne a Marie mezi rodinami továrníka a vrchního zahradníka vzniklo také další pouto - Mitzi Stiassni se stala Mariinou kmotrou.

Otec Marie Strakové, Antonín Fröml, patřil ve svém oboru ke špičce. Spolu s asi dvacítkou dalších pomocníků se staral o zahradu o celkové rozloze přesahující 32 km2. Rád trávil čas křížením různých odrůd a dominantou jeho práce byly vytápěné skleníky v zahradě. „Ve sklenících se topilo pořád a postupně byla po celý rok vždy nějaká úroda," říká Straková. Přebytek rodina pravidelně věnovala nedalekému sirotčinci.

Bezstarostné dětství děvčat skončilo v únoru roku 1938. Rodina se předčasně vrátila z lyžařského pobytu ve švýcarském Davosu, během něhož se k Alfredovi donesly zprávy o chystaném anšlusu Rakouska německými nacisty. Prozíravý muž pochopil, že další na řadě bude Československo, a jeho židovské rodině hrozí velké nebezpečí. „S nikým se nerozloučili. Ráno mi jen tatínek řekl, že Stiassni jsou pryč," vypráví Straková.

Rodina Stiassni našla dočasný azyl v Londýně, kam doposud továrník vyvážel vlněné zboží. Až po čase dala Susanne vědět Marii, že zamířili do Anglie. Nejlepší kamarádky se už nesetkaly a nikdo z původních majitelů se do vily nikdy nevrátil. Po krátkém azylu ve Velké Británii zamířili Stiassni do Spojených států. Cesta vedla přes brazilské Rio de Janeiro, protože Spojené státy v době, kdy se vydali na cestu, ještě nepřijímaly emigranty. Když se americké hranice otevřely válečným uprchlíkům, usadili se Stiassni v kalifornském Hollywoodu.

Susanne si s Marií až do její smrti dopisovala. „V dopisech vzpomínala na české bramborové placky a švestkové knedlíky," usmívá se Straková. Pamětnice vedle dobových snímků z vily uchovává ve svých albech také fotografie čtyř Susanniných synů, které ji kamarádka později přes oceán zasílala.

Marie Straková je čestnou předsedkyní spolku Přátelé vily Stiassni. V roce 2013 se setkala se Susanniným synem Andym a v květnu 2017 také s jejími vnučkami. Tehdy na památku vřelého setkání vysadila Marie Straková s malým pravnukem Susanne Stiassni v zahradě vily kdouloň.