Dvacet minut po páté hodině odpoledne je první patro fakulty plné závodníků s čísly na sportovním oblečení. Rozcvičují se, baví se s kamarády, nebo jen pohupují do rytmu hudby, která se line z reproduktorů. „Dám to pod minutu,” hecuje jeden z mladíků.

Přestože takřka všichni rozdávají úsměvy, občas jsou velmi křečovité. Závodníky totiž čeká šestnáctipatrový běh po schodech. Musí překonat 320 schodů, pětatřicet zatáček a šedesát metrů převýšení.

Pak se ozývá to, na co všichni čekají. Odpočet a do výše s nadšením vybíhá první ze závodníků. Další jej pak s několikavte­řinovými odstupy následují.

První schody zdolávají s nebývalou lehkostí, s přibývajícími metry ale elán opadá. „V jedenáctém patře přišla krize,” popisuje později Eduard Šmehlík.

Do cíle pak dobíhají vyčerpaní lidé. Někteří se v klidu zastaví a protahují namáhané svaly, jiní se zhroutí bezmocně na zem a jsou rádi, když se odplazí kousek od cílové rovinky. „Promiňte, ale o svém zážitku budu moct mluvit tak za půl hodiny,” vyráží ze sebe dech popadající Martin Kočí.

Závod je náročný i pro Štefana Štefinu. Běžím po druhé. Snad to budu mít letos lepší čas. Trénoval jsem na maratonu v Košicích,” říká sotva popadaje dech. Na schodech ztratil nejen energii, ale i startovní číslo. Nakonec se raduje za třetího místa v jednotlivcích a prvního ve štafetě.

Přestože v závodech dominují muži, běží i několik dívek. „Schody jsem několikrát vyšla, ale dnes poprvé vyběhla. Myslím, že je to náročné pro všechny stejně. Příště poběžím zase,” usmívá se Jana Roubalová.