VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Napsala průvodce Bronxem. Úspěch je i společná stížnost, říká výtvarnice Šedá

Brno /ROZHOVOR/ – Nad jejími projekty někteří jen nevěřícně kroutí hlavou. Dokázala totiž například přenést kus Londýna do Bedřichovic na Brněnsku, pozvala všech pětadvacet tisíc obyvatel ukrajinského města Slavutyč do Brna nebo napsala průvodce takzvaným brněnským Bronxem, u kterého si za svou upřímnost vysloužila kritiku. „Lidé si o mně někdy myslí, že jsem padlá na hlavu,“ říká v rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost výtvarnice Kateřina Šedá.

15.7.2017 8
SDÍLEJ:

Hovory nad pivem. Výtvarnice Kateřina Šedá.Foto: DENÍK/Attila Racek

Vaše povolání je trochu netradiční. Jak vás mám nazývat? Umělkyně?

Slovo umělec nemám moc ráda. Na to, kdo vlastně jsem, se mě často ptají novináři a kurátoři, ale lidé, se kterými akce dělám, to neřeší. Daleko víc je zajímá, jestli jsem z nějaké firmy nebo dělám pro reklamní agenturu. A nejvíc se ptají na to, jestli nezastupuji nějakou politickou stranu.

Jak k lidem přistupujete?

Záleží na typu akce. Když jdu například do vesnice, kde nikoho neznám, tak jim řeknu, že jsem studovala výtvarné umění, ale spíš se zabývám konkrétní věcí, kterou chci dělat.

Prvotní reakce musí být celkem zajímavé.

Ty se hodně liší. Já to dělám tak, že obcházím byt od bytu. Po mě často chtějí politické strany nebo firmy, abych jim dělala reklamní kampaň. Myslí si, že na to mám nějaké kouzlo. To jsem ale nikdy neudělala a ani nikdy neudělám. Jde o to, že je za tím strašně moc práce. S každým totiž mluvím jednotlivě. Když jsem dělala projekt v Líšni, tak jsem tisíce bytů sama obešla. Není to tak, že bych měla nějaké tajemství. Vše je o osobním přístupu. Lidé získají důvěru díky tomu, že se se mnou setkají.

Jaké tedy bývají reakce lidí, když je oslovíte?

Zažila jsem hodně situací, kdy jsem lidem vysvětlila svůj záměr a oni si hned mysleli, že jsem padlá na hlavu. Chtěli například, abych jim pode dveřmi podstrčila občanku. To bylo ale tak před deseti lety. Dnes už bych to neudělala. Důležité je získat si důvěru. Například majitel zastavárny se o ničem osobním nebaví z principu s nikým. Když jsem dělala projekt v Silicon Valley v Los Altos s nejbohatšími lidmi na světě, tak jsme se do domů nedostala zpočátku vůbec, vše muselo být na základě doporučení. Každé místo je dost rozdílné a není na to žádná metoda, kromě toho, že se to dělá osobně.

Pomáhá vám někdo při projektech?

Moje asistentky mají vysokou úmrtnost. Často se přihlásí nadšení lidé, kteří chtějí pomáhat a udělat si třeba praxi, vůbec nečekají, kolik je za vším práce. Netuší, že projekt, proti kterému jsou od začátku skoro všichni, se po roce může změnit ve velmi úspěšný. Moji asistenti jsou ale po krátké době hrozně frustrovaní a nevydrží to.

Kdo vás všechno oslovuje, abyste pro ně udělala projekt?

Ozývá se mně spousta lidí, jestli bych jim nepomohla. Například v jednom městě se měla stavět kolonie domů a lidé ji tam nechtěli, takže zavolali mě, abych je přemluvila. Ale já přitom sama ani nevěděla, jestli je správné je přemlouvat. A když jsem se zeptala, jestli na to mají nějaké peníze, tak odpověděli jen, že si mysleli, že by mě to zajímalo. To znamená, že kategorie mojí práce není v České republice ani nijak ohodnocená, lidé prostě nepočítají s tím, že by za to měli někoho platit. Je pravda, že spoustu věcí dělám jen z nadšení. U nás prostě s podobnou službou nejsou zkušenosti.

Ono to možná bude souviset s mojí první otázkou, že si prostě lidé neumí to povolání, co děláte, zaškatulkovat.

To je ale hodně český syndrom. Když například přijdete do některé z českých institucí s ideou, jak něco udělat jinak, tak se často všichni tváří, že je to hrozně obtěžuje a považují to za práci navíc a nakonec na to člověk zůstane sám. V zahraničí si přitom těchto lidí váží nejvíc, protože vědí, že práce v terénu je jedna z nejtěžších. Vždy je hrozně těžké vzbudit mezi lidmi nadšení.

Váš poslední projekt bylo pozvání Ukrajinců z obce Slavutyč. Jak to dopadlo?

Projekt vznikl tak, že mě před třemi roky oslovil člověk, který založil ve Slavutyči, což je město, které vzniklo pro obyvatele evakuovaného města Pripjať, festival dokumentárních filmů, ale nikdo z místních tam nechodí. Chtěl proto pro mě nějakou akci, která by město aktivovala. Hlavní mojí myšlenkou bylo dostat město do Guinessovy knihy rekordů. Lidí jsem se proto oslovila s otázkou, jaký rekord by chtěli vytvořit. Odpovědi byly ale ve stylu, že vypustíme velké množství balonků. Zjistila jsem tedy, že místní žijí hodně v minulosti, neustále čekají, co se jim nadiktujete a nemají důvěru v to, že by sami mohli něco změnit. Nakonec to dopadlo tak, že rekord bude největší skupinová žádost o vízum. Pozvala jsem všech pětadvacet tisíc obyvatel. Nakonec jich do Brna přijede padesát.

Další z posledních projektů byla hudba v šalinách, to mělo jakou odezvu?

Hraní v tramvajích jsem začala dělat v Helsinkách, kde veřejný prostor podléhá velké byrokracii. Pozvala mě organizace IHME, abych něco vymyslela. Všimla jsem si, že v tramvajích je řazení sedaček takové, že jedna je o dvacet centimetrů předsunutá před tu druhou. Je to proto, aby ten u okna lépe vystupoval a lidé se spolu nemuseli bavit. To mě zaujalo, proto jsem navrhla, že tam týden budou hrát hudebníci z celého světa v tramvajích. Mělo to obrovský úspěch. Přitom Finové jsou daleko uzavřenější než Češi. Dokládá to například jeden kreslený vtip. Na něm je tramvaj s dvousedačkami. Na každé z nich sedí jenom jeden člověk. Do tramvaje chce nastoupit pán, rozhlédne se a řekne: „Škoda, tramvaj je plná“ a vystupuje. Do Brna se pak tento projekt dostal díky Kateřině Tučkové, které se líbil.

Co plánujete dalšího?

I když průvodce už je vytvořený, tak pořád pracuji s Bronxem. Chci tam například vytvořit mobiliář, který se nedá zničit. Například v Bratislavské ulici lidé často sedí na schodech nebo na zemi, protože tam není možnost si normálně sednout.

Za sebou už máte desítky projektů? Máte nějaký nejradši?

To je podobné, jak kdybych se měla rozhodnout, které dítě mám radši. Z těch, které jsem dodělala, se všechny liší. Například u Bedřichovic, když jsem lidi vezla do Londýna, tak jsem rozhodně nečekala, že nakonec postavíme celou náves. Ani jsem nečekala, že dopravní podnik v Helsinkách na základě úspěchu akce bude uvažovat, že změní pravidla a tramvaje každý rok na týden otevře buslerům. Jeden z mých oblíbených projektů byla akce s mojí dcerou a současným a bývalým manželem. To bylo hodně náročné. Po čtyřech letech jsme se všichni sešli. Všichni byli strašně vystresovaní. Po rozvodu jsme se vůbec neviděli. Pak jsem udělala akci, že všichni čtyři budeme spolu po čtyři dny a budeme dělat to, co si bude přát tehdy čtyřletá dcera Julie, která navíc vše natáčela na kameru. První den vymyslela, že si koupí šaty Sněhurky a všichni půjdeme na pláž. Je tam i scéna, kdy Julie dala mého současného a minulého manžela dohromady, aby spolu tančili. Po těch čtyřech dnech se všechno zlomilo. Ale nejde to brát jako univerzální návod na řešeních podobných problémů.

Jak posuzujete úspěšnost projektů?

To je těžké. Některé totiž vypadají na první pohled neúspěšně, ale jsou úspěšné. Například při projektu v Berlíně čtyřicet sousedů přelézalo ploty, které byly kopie jejich plotů v České republice. Problém byl ale v tom, že musela jet konkrétní dvojice sousedů. Všichni chtěli jet, ale nikdo se svým sousedem. Nakonec tam byli i moji rodiče s jejich sousedy. Když jsme se pak z akce vraceli zpátky, tak moji rodiče říkali, že se jim to líbilo, ale bylo to k ničemu. Dva týdny po této akci ale moje matka uviděla sousedku na náměstí a nabídla jí, jestli nechce svézt domů autem. To by ale předtím vůbec neudělala. Pro mě to byl pozitivní výsledek celé akce. Podobné to bylo, když jsem rozeslala tisíc košil neznámým dvojicím. Někteří lidé si na to šli stěžovat. I toto ale považuji za úspěch, protože dvojice, což byli lidé, kteří se předtím neznali, si přišli stěžovat spolu. Jedna z dvojic s košilemi se navíc dokonce vzala.

Jaký byl váš první projekt? V encyklopedii jsem našel, že to bylo spaní na hrobech, o co se jednalo?

To bylo ještě předtím, než jsem se hlásila na akademii. Měla jsem různé projekty. Například knížku na smrkání, ze které se mohli trhat listy a smrkat do nich. Spaní na hrobech bylo spojené s tím, že když jsem se vyspala v různých místnostech doma, tak se mně zdálo v každé něco jiného. A když jsem to opakovala, tak to byly vždy sny na určité téma. A mě zajímalo, co se bude dít na hrobech. Na náš hrob jsem si donesla peřiny, neměla jsem spacák. Nakonec to byla spíš ostuda, takže jsem tu akci ani nedodělala.

Autor: Michal Kárný

15.7.2017 VSTUP DO DISKUSE 8
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vandal v Moravském krasu umisťuje znaky s moravskou orlicí.

Zničené cedule s českým lvem nahradily nové. Řádění vandala prozatím ustalo

Na jednom z domů ve vnitrlobloku Václavské ulice v Brně se objevila Stará radnice. Pohled na ni zdobí stará tramvaj zabudovaná do domu, létající krokodýl i vlajka v barvách Brna. Na zeď jinak nevzhledného domu pohled na radnici namalovali umělci.
1 7

OBRAZEM: Nevzhledný vnitroblok ožil. Zkrášlila ho malba Staré radnice i šaliny

Na babetách ujeli na Islandu dva tisíce kilometrů. Trajekt domů málem nestihli

Brno – Šestičlenná skupina cestovatelů na babetách ujela za třiadvacet dní po Islandu téměř dva tisíce kilometrů. Putování za krásami Islandu mělo svá úskalí, cestu jim ztěžovalo počasí a nepřítomnost asfaltových cest.

Erasmus slaví kulatiny. Za studiem cestují tisíce studentů, počet zájemců roste

Jižní Morava /INFOGRAFIKA/ - Díky studijnímu pobytu programu Erasmus se právě teď učí v zahraničí téměř tisíc studentů brněnských vysokých škol. Do ciziny vyjíždějí už dvacátý rok. Poznávají přitom nové lidi, jejich kulturu i systém výuky na evropských univerzitách. Ještě více přijíždí zahraničních studentů do Brna. Učí se jich zde necelých dvanáct set.

V Omicích se převrátil traktor se sutí. Řidič stroje na místě zemřel

Omice - K tragické nehodě traktoru v Omicích na Brněnsku vyjeli ve čtvrtek odpoledne jihomoravští hasiči. Řidič havárii nepřežil. „Mladého muže po nehodě vyprostili svědci, kteří se ho poté spolu s hasiči snažili oživit. Řidič ale utrpěl zranění neslučitelná se životem,” informovala mluvčí krajských záchranářů Hedvika Kropáčková.

Byt jako investice? Splátky vás vyjdou dráž

Sníte o vlastní nemovitosti, která bude vydělávat za vás? Fajnová myšlenka, ale neoplýváte-li tučným kontem, vše si pořádně spočítejte. Cesta k úvěru bude totiž náročnější. Tedy pokud přiznáte váš skutečný záměr. Zda se takový úvěr vyplatí, přibližuje Lucie Drásalová, hypoteční analytička Partners.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT