Nebo když si potřásla rukou se smrtí. Dvacetileté děvče původem z Ukrajiny mělo trápení na několik životů dopředu. Poslední rok se usídlila v Brně. A vše se konečně začíná obracet k lepšímu.

Bernoláková se narodila na Ukrajině. Rodiče jí však proměnili dětství v peklo, zřekli se jí a Šarlota putovala do dětského domova. Stačilo k tomu jediné: byla trochu jiná. Šarlota se totiž narodila jako oboupohlavní. V lékařských kruzích se tomu říká intersexualita. Dítě se narodí s takovou variací pohlavních znaků, že není možné jej lékařsky zařadit do škatulky muž nebo žena.

Dálnice D1 v okolí Brna, ilustrační foto
Konec kolon? Rozšíření prvního úseku D1 u Brna potrvá tři roky, druhého čtyři

Takový jedinec může mít pohlavní orgány obou pohlaví. Ať už vnitřní nebo vnější. „Tak jsem se narodila. Ale nebylo to podle představ mých rodičů. Týrali mě a já utekla. Nakonec jsem vyrůstala v dětských domovech,“ vypráví Bernoláková.

Jejím domovem se tak staly ústavy na východním Slovensku. Šarlota na ně nevzpomíná vyloženě špatně. Měla jídlo, měla ošacení, dostalo se jí vzdělání. A také respektu. „V mé skupině byly především děti z Afghánistánu. Byli jsme tam na tom všichni velmi podobně. Kvůli tomu mezi námi panovala určitá úcta. Respekt, který jsem nikde jinde nezažila. A to jsme si nerozuměli ani slovo,“ vzpomíná mladé děvče.

Nicméně i přesto dětské domovy připomínaly spíše vězení. Byly obehnané vysokými zdmi a stropy, panoval v nich přísný režim a veškeré jídlo musely děti jíst jedinou plastovou lžičkou. „Z bezpečnostních důvodů, jestli mi rozumíte,“ podotýká.

Puberta na ulici

Ve všech domovech však mohla žít jen přechodně. Kvůli problémům s papírováním si ji přehazovali jak horký brambor. A Šarlotě nezbyla jiná možnost.

V šestnácti letech skončila na ulici.

Kyjovský start-up MYCO stal nejlepším tuzemským ekologickým a udržitelným projektem roku. Vítězové čtrnáctého ročníku soutěže si ocenění si převzali na slavnostním vyhlášení ve staré čistírně odpadních vod v Praze-Bubenči.
Vzestupy a pády roku na jihu Moravy: úspěch firmy z Kyjova i propad ČSSD

Najít si dlouhodobé zaměstnání se jí kvůli papírům a přetrvávajícím předsudkům nedařilo. A tak paběrkovala po různých brigádách načerno. Za vydělané peníze si mohla koupit pouze jídlo nebo nocleh v ubytovně. Tam se však setkávala s takovou agresí, že dala přednost ulici. „Tam i pak na ulici jsem narážela hlavně na narkomany, opilce a násilníky. Nic dobrého. Utíkala jsem před nimi a raději jsem spala v dešti v lese, než se s tímto zaplést,“ líčí Šarlota.

Za vděk tehdy brala vším. Spávala především po nádražích. V Ústí nad Labem, v Praze, v Brně. Nebo také ve vlaku. „Byly tehdy opravdu levné jízdenky. Tak jsem za vydělané peníze jezdila. Mohla jsem se i ohřát a prospat se v teple. Mám strašně ráda vlaky. Vzadu na krku mám dokonce tetování slovenských železnic,“ odhrnuje si vlasy s úsměvem Bernoláková.

Čtyři minuty a druhá šance

Štěstí však bylo příliš málo. Neštěstí naopak přespříliš. Šarlota dlouho bojovala, dlouho odolávala. Úzkosti a těžké deprese však nakonec vyhrály.

Čtyři minuty. Tak dlouho visela s oprátkou kolem krku, kterou si sama uvázala za trám. Možná náhoda, možná osud či prozřetelnost. Trám povolil a Šarlota spadla a přežila. „Plánovala jsem to dlouho a byla jsem s tím smířená. Tehdy jsem prostě jiné východisko neviděla. To nebyl život,“ říká.

Druhou šanci Šarlota uchopila, jak nejlépe mohla. Konečně se jí podařilo najít zaměstnání. Byť do ideálu mělo daleko. Pracovala po nocích na benzínové pumpě, kde jí obden někdo vyhrožoval nožem. „Útočili na mě fakt často. Většinou opilci, narkomani. Jednou jsem se poprala s jednou paní,“ vzpomíná.

Silvestr nedaleko brněnského Wilsonova lesa. Ilustrační foto.
Silvestr v Brně: oslavy zahrnou degustace, představení v divadle či hudební hity

Poslední rok žije Šarlota Bernoláková v Brně. Benzínové pumpě již dala vale a našla si práci v prostředí, které má nejraději. „Pracuji na železnici. A hrozně mě to baví. Na drahách bych chtěla zůstat,“ culí se Šarlota, která zároveň studuje dálkově vojenskou školu v Kyjevě. „Je to věc, která mě stejně jako vlaky baví. Nemá to žádnou souvislost s válkou. Začala jsem už před ní.“

Jejím snem je stát se jednou vlakvedoucí. K tomu však potřebuje operaci. Kvůli zanedbání ze strany rodičů totiž trpí oční vadou, která s pozici vlakvedoucího nejde dohromady. V dětství operaci hradí pojišťovna, v dospělosti nikoli. „Šetřím si na ni. Kupuji si jen to nejnutnější. Rozhodně se nevzdávám a nevzdám,“ uzavírá odhodlaně Šarlota Bernoláková.