V Čechách stačí říct, že jsem z Brna a lidé se hned smějí, říká komik Tomeš

Malinko změněné? Jak?

Například jsem vždy měl rád Kraví horu a okolí hvězdárny a planetária. To se v knize projevilo. Je v ní například taková alternativní, smyšlená historie hvězdárny, kde se některé věci stanou přesně naopak, než jak se staly u té skutečné.

S Brnem je neodmyslitelně spjatá i Rovnost. V románu najdeme plátek s názvem Okamžik. Poznají se někteří z nás v postavách?

Práce v Rovnosti, ale vlastně v jakémkoli deníku, je řetězec často neskutečných příhod a událostí, které se na stránky novin nedostanou. Tím jsem se samozřejmě v knize Až na ten konec dobrý částečně inspiroval, ale dost jsem to pozměnil a vytvořil takový vlastní koktejl. Myslím, že se v tom trochu pozná každý, kdo někdy pracoval v novinách.

Novinářský žargon jste ostatně použil již v anotaci. Aneb je to „háelpéčko jako prase“.

Háelpéčko je ironická zkratka pro Hluboký Lidský Příběh, která se používá v novinách, kde se jedna z dějových linek románu odehrává.

Psaní knih je náročná a nevděčná disciplína. Proč jste se do toho pouštěl?

Chtěl jsem napsat něco o smrti, protože je to téma, o kterém často přemýšlím už od dětství, kdy mi došlo, že jednou tahle úžasná věc jménem existence skončí. Ale nechtěl jsem zase, aby u takové knihy čtenáři umřeli nudou, takže z toho vyšel humorný román o smrti.

Válečná taktika? Zabít a zničit. Římané ale dali zajatcům u Mušova milost

Porod románu byl ale bolestivý. Musel jste jej vydat ve vlastním nakladatelství. To není úplně běžné…

Ne, není, ale být sám sobě nakladatelem je obrovská svoboda. Vyrobit kvalitní knihu lze i v úplně malém nakladatelství. Prostě všechny ty důležité profese poptáte a zaplatíte. Uděláte si ji po svém a pak se té knize a tomu, jak ji dostat ke čtenářům, také věnujete na sto procent. Větší nakladatelství to mají těžké, musí svou pozornost dělit často mezi desítky autorů a stovky titulů. A protože vydávám jen sebe, budu pro mého nakladatele vždycky jednička, pro kterou se přetrhne.

Přesto jste uspěl a získal Cenu čtenářů v letošním ročníku Magnesie Litera.

Pro mě jako autora je to skvělá zpráva, že čtenáři mají rádi humor, třeba i hodně černý nebo trochu lechtivější. Kniha Až na ten konec dobrý je totiž hlavně humorný román, přestože jsou v ní i vážné momenty. Pro mě jako nakladatele to zase znamená, že si knihy více všimli knihkupci a tím pádem se dostane k více čtenářům, z čehož mám samozřejmě radost nejen jako nakladatel, ale i autor.

Dívku roku 2022 vyhrála nejmladší finalistka. Ocenění získala i brněnská rodačka

Očekával jste takový úspěch?

Ne, protože jsem myslel, že na spoustu lidí to bude už moc, přece jen některé postavy v románu hodně dovádějí, některé jsou velmi cynické a mluví sprostě a jedna z hrdinek žije velmi nevázaný život. Čtenáři mi teď ale píšou, že se u knihy smějí nahlas, nebo že z ní předčítají přátelům, a to je pro mě největší pochvala, takovou knihu jsem chtěl vždycky napsat. Mám i radost, že knihu v listopadu uslyší posluchači na Českém rozhlase Dvojce jako Četbu na pokračování. Bude to ale výrazně zkrácená verze knihy, zrovna teď ji krátím skoro na třetinu

Chystáte další?

Samozřejmě, můj nakladatel na mě dost tlačí. Takže mám rozepsaný jeden dost bláznivý román a snažím se dát dohromady i sbírku povídek.

Máte poměrně zajímavou profesní dráhu. Jak se z novináře vyklube komik, z komika spisovatel a ze spisovatele nakladatel?

Všechny ty profese spolu vlastně velmi souvisí. Pozorujete svět kolem sebe a snažíte se ho pochopit a nějak okomentovat. Ale nakonec zjistíte, že jediné, co se k tomu dá říct, je udělat si z toho všeho legraci, jinak se z toho zblázníte. Takže už jako novinář jsem psal do novin humorné fejetony, no a pak mě napadlo, že bych to mohl říkat lidem naživo a trochu to okořenit věcmi, které v novinách vyjít nemohou. No a úplně nakonec mě napadlo, že by bylo úžasné stvořit vlastní svět, kde se může člověk vyblbnout ještě víc a napsal jsem humorný román.

Výstavba na Kamenném vrchu pokračuje. Město ji odsouhlasilo v územním řízení

Jak vypadá váš tvůrčí proces?

Často mě napadne nějaká zajímavá situace a mám prostě potřebu ji rozvíjet, hrát si s ní. A tak začnu psát. Někdy je z toho fejeton, někdy stand-up a někdy tlustá kniha. Psaní je ale pro mě většinou velmi pomalý a bolestivý proces, asi jsem trochu masochista.

Z čeho si nejraději děláte srandu?

Z takových těch drobných věcí, které zažíváme občas všichni a ubíjejí nás. V partnerství, s dětmi, v kontaktu s úřady, v práci nebo v hospodě.

Má podle vás humor hranice? Jak vnímáte aktuální tenzi ve společnosti ohledně korektnosti humoru vůči některým tématům?

Korektnost humoru je podle mě protimluv. Jediné hranice humoru by měl nastavovat ten, kdo ho právě provozuje. Ať si každý dělá legraci, z čeho chce, na vás je pak rozhodnout se, jestli se tomu budete smát anebo řeknete, že tohle nechcete poslouchat. Jakmile ale začneme veřejně korigovat a regulovat, co je přípustný humor nebo přípustná témata a co ne, rychle nás smích přejde všechny. Humor může být dobrý, špatný, velmi nemístný nebo úplně debilní, ale neměl by být nikdy zakázaný. A myslím, že ještě nikdy žádnému tématu neprospělo, když se z něj nemohla dělat sranda.

Jako komik cestujete po celé republice. Kde vás mají diváci nejraději?

Brno má, zejména v Čechách, nevím proč, v poslední době pověst nějakého zvláštního místa, kde se dějí bizarní věci a lidi z Brna jsou legrační, už jenom tím, že tam bydlí. Někdy prostě jen řeknu, že jsem přijel z Brna a lidi se smějí. A já jim řeknu: „Co se smějte, vždyť vy žijete v…“ a doplním jméno jejich města. A oni se smějí ještě víc.

150 let pivovaru Starobrno: točil se ležák nebo Bitr. Publikum rozvášnil Olympic

Jako roli podle vás hraje humor v historii českého národa?

Tak v tomhle místě Evropy, kde se přes nás mockrát dějiny převalily tam a zpátky, je to asi ideální zbraň jak přežít. Myslím, že i proto, co všechno se tady už odehrálo, mají Češi tolik rádi černý humor.

Co máte raději, vystupování, nebo psaní?

Nejspíš psaní. I stand-up comedy výstup si musíte nejdřív napsat. Baví mě to vymýšlet, baví mě ten moment, kdy to začne fungovat a já se tomu sám směju. Ale samozřejmě se pak vždycky moc těším, až to poprvé řeknu na pódiu, nebo přečtu na autorském čtení.