Václav Havel přijíždí do Divadla Husa na provázku těsně před desátou hodinou. Čeká na něj umělecký šéf Vladimír Morávek a ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý. Dva roky dělal Havlovi poradce, než se vrátil do Brna k divadlu. „Jak se ti vede, je to lepší?“ ptá se prezident Oslzlého opírajícího se o hůl. Havla všichni oslovují jediným způsobem: Pane prezidente. I když už pět let na Hradě neúřaduje.

Po krátké cestě na jeviště usedá Václav Havel do čela stolu. Doprostřed něj jsou zaraženy sekery – rekvizity. Havlovo Odcházení využívá obrazů z ruského klasika Čechova a jeho Višňového sadu. Desítky sklenic s višňovým kompotem, které se objevují na scéně spolu se sekerami, tak nikoho příliš nepřekvapí.

Havel čeká na svoje vystoupení. „Pojedeme od začátku, až na vás dojde řada, mluvte prosím na ten mikrofon před vámi,“ dává mu pokyny režisér.

Po Havlovi pokukuje celý soubor, který je ze začátku dost nervózní. Postupně se ale nejistota herců vytrácí. I díky tomu, že se Havel hned cítí součástí divadla. Na jeho výlučnost na chvíli všichni zapomenou.

Havel čte jasně a plynule, v sále se na něj všichni soustředí. Před očima vyvstávají charaktery postav: končící státník Vilém Riegr musí opustit vilu, ve které léta žil se svou rodinou. Robert Mikluš v jeho roli sedí naproti Havlovi a tvoří autorovo druhé já. To umocňuje zrcadlová stěna, v níž se všichni odrážejí. „Domlouvali jsme se, že abych mohl začít číst, počkám na repliku,“ omlouvá se najednou exprezident.

Nevydržel totiž. A četl dřív, než měl. „Už jsem chtěla začít, ale pan prezident mi tam skočil a četl rovnou on,“ hájí se s úsměvem herečka Vendula Kasalická. A směje se i Havel.

Přichází čas na oběd. „To jídlo je tu pro vás,“ obrací se po poledni k souboru režisér Morávek. „Vždyť jste říkal, že to pan prezident sní všechno sám,“ dělá si legraci Robert Mikluš a pohodí hlavou k talíři domácích buchet.

Konec prvního dějství představení a tím pádem i konec Havlovy středeční role oživí několik deštníků, které mají herce ochránit před vodou z velkých konví. „Děti, nemělo by napršet na tenhle mikrofon a na pana Havla,“ směřuje režisér Morávek otcovsky „svůj“ soubor. A Havel? Nekryje sebe. Při každém opakování scény automaticky přikrývá rukou mikrofon. I když na zkoušce doopravdy neprší. „Není to regulérní divadelní představení, je to čtené divadlo. Taková morávkovská fantazie na téma mé hry Odcházení. A mně se ohromně líbí. Jsem totiž u své hry rád překvapený,“ dodává spokojený Havel.

Havel: Kladným hrdinou mých her by měl být divák

Václav Havel poskytl brněnskému Deníku Rovnost v souvislosti se scénickým čtením v Divadle Husa na provázku exkluzivní rozhovor. Jeho celé znění přineseme v sobotní příloze Bellevue.

Proč a pro koho jste napsal Odcházení?
Psal jsem ho jak pro české tak pro zahraniční publikum. Za ta léta jsem se naučil psát tak, aby se hra mohla hrát kdekoli a nebyla příliš svázaná s místními reáliemi. Samozřejmě, že moje hry vyrůstají z mé zkušenosti, ale měly by tuto zkušenost přesahovat.

Jak se dá po stovkách politických projevů navázat na starý život dramatika?
Odcházení se mi psalo lépe než předchozí hry, protože jsem vědět, že může být uvedené doma. A že budu moci chodit na zkoušky, což jsem v předchozích desetiletích nemohl. Naopak v něčem je můj návrat k divadlu komplikovanější, protože vyvolává zvláštní ostražitou pozornost a zvědavost. A některá média se pídí po zákulisních souvislostech. Byla a bude kolem toho větší publicita, než jakou bych uvítal.

Co je hlavním tématem Odcházení?
Téma odcházení je obecné a existenciální téma. Dnešní den odchází a už se nikdy nevrátí, minuty, které s vámi strávím, se už nikdy nezopakují. Na tohle téma jsem začal uvažovat už před revolucí. Hru Odcházení jsem měl ze dvou třetin napsanou už tehdy, takže to není můj odraz osobní zkušenosti v politice. I když samozřejmě teď, když jsem se k textu vrátil, jsem ho mohl v nějakých detailech ke své zkušenosti vztáhnout. Původně to ale bylo myšlené jako obecné téma, téma vladaře, který přišel o moc a neumí její ztrátu unést.

Jan Grossmann v doslovu k vaší Zahradní slavnosti napsal, že absurdní divadlo neposkytuje řešení. Ne proto, že by neexistovalo, ale proto, že ho nikdo nikomu nedá. Existuje nějaké pozitivní východisko v Odcházení?
To formuloval už tenkrát Jan Grossmann. Když kritikové psali a říkali, že v mých hrách nejsou kladní hrdinové, tak on odpovídal, že kladným hrdinou by měl být divák. Že skrze apel, formulaci otázek, které dává moje divadlo, začne divák hlouběji přemýšlet. Že hra vyprovokuje vyhledávání odpovědí na vlastní otázky. To jsme nazývali apelativním divadlem, protože úkolem divadla je apelovat na diváky. Dát do pohybu myšlenkové pochody v nich, ale nenabízet jim hotová řešení a zformulované odpovědi.

A to východisko?
Každý si z toho může vzít něco jiného. Lidé by si ale pravděpodobně u té hry měli uvědomit, jak často slyší kolem sebe banality a vůbec jim nedochází, že jsou to banality, opakující se názory. Jazyk frází mě vždycky zajímal.