Na zahraniční misi strávil tři roky. „Byl jsem tam jako vojenský zpravodaj, tedy vlastně špion," popisuje svoji práci šestašedesátiletý Foršt. Jakkoli zní jeho práce dramaticky, v ohrožení života nebýval tak často, jako jeho kolegové. „Je rozdíl, když jde voják do mise v uniformě a se zbraní a když jde bez uniformy a pracuje jen svojí hlavou. To byl můj případ. Byl jsem díky civilnímu oblečení nenápadný," vysvětluje Foršt.

Kvůli utajení však ani s jinými vojáky nebyl v kontaktu. „Začlenil jsem se do života běžných balkánských lidí, od armády jsem byl odtržený. Moje práce samozřejmě byla legální, zaštítěná ambasádou, odkud jsme my zpravodajové působili," dodává Foršt.

Aby mohl dobře vykonávat svoje poslání, musel se před odjezdem na Balkán naučit srbochorvatštinu. „Oprášil jsem kvůli ní azbuku a ruštinu z mládí, jsou to podobné jazyky," říká Foršt. Mezi místními lidmi byla podle něj v poválečné době cítit averze vůči cizím armádám. „Je tam zvykem, ptát se ,A kdo jsi?', když jsem jim odpověděl, že pocházím z Česka, stoupnul jsem u nich na ceně. Obdivovali, že jsme se na rozdíl od Jugoslávie se Slovenskem dokázali rozejít bez války a poklidně," vzpomíná Foršt.

V roce 1998 se vrátil domů. Jeho práce se však stále týkala Balkánu. „Vrátil jsem se ke své původní profesi příslušníka Vojenské zpravodajské služby, dále jsem se zabýval situací na Balkáně, analyzoval jsem ji a vyhodnocoval. Tentokrát však jen na dálku," dodává Foršt.

Dnes už je v důchodu. Rozhodně se ale nenudí. Je předsedou Klubu výsadkových veteránů. Spolu s kolegy se včera při příležitosti Dne válečných veteránů zúčastnil jedné z pietních akcí. „Pořádáme v klubu mnoho setkání, na nich nejen vzpomínáme, ale například i sportujeme. Každý měsíc se něco děje, takže mám stále co dělat," uzavřel Foršt.

LENKA KRUŽÍKOVÁ