Zakladatel Vaňkovky zemřel v italském Meranu přesně před devadesáti lety.

Obří strojírenský podnik, který by těžkou mechaniku vozil do celého světa a sídlil v Brně. Tak si brněnský rodák a syn postřihovače sukna Friedrich Wannieck už jako pětadvacetiletý vysnil svoji vlastní továrnu na výrobu mycích, ždímacích a mandlovacích strojů.

„Wannieck se svým společníkem Jellinkem odkoupili pozemek v Trnité a 21. března 1865 dostali povolení stavět. Tento den považoval Wannieck za den vzniku své slavné továrny,“ uvedla brněnská historička Milena Flodrová.

Do Jižní Ameriky, Spojených států a Indie se jeho stroje nakonec dostaly. Avšak o tom, co jeho podnik bude vyrábět, rozhodl sladký osud. Tedy cukr a zvyšující se poptávka po něm. „Napoleonova blokáda zamezila také dovozu třtinového cukru do Evropy a podpořila hledání nových zdrojů. Cukrovary proto usilovaly o zdokonalování technologie k získávání cukru z řepy,“ vysvětluje ve svém článku o historii areálu na stránkách Vaňkovky Jan Brychta.

To byla právě voda na Wannieckův mlýn. V Židlochovicích již v té době pracoval na získávání řepného cukru francouzský cukrovarník Julius Robert. Jediné, co mu scházelo, byl speciální stroj nazvaný difuzér. První exemplář mu vyrobila právě Wannieckova továrna. „Věhlas difuzérů posléze přesáhl hranice Brna a stal se z nich velmi výnosný vývozní artikl,“ popsala Flodrová.

Wannieckovi bylo v té době pouhých jednatřicet let a jeho továrna se začala rozšiřovat o další provozy, parní a cukrovarnické stroje i slévárnu. Kvůli továrně musela dokonce Wannieckova žena Viktorie oželet svoji milovanou zahradu.

Přestože byl Wannieck podnikatel, nebyly mu cizí sociální otázky. „Pro dělníky vypracoval jeden z nejpokrokovějších systémů nemocenského, úrazového a sociálního zabezpečení a sám do fondů také přispíval. Vybudoval i dělnickou kolonii Friedrichs­Ruhe pro zdravotně postižené,“ píše Jan A. Novák ve svém článku s názvem Friedrich Wannieck: brněnská Vaňkovka vyrostla z cukru.

Brněnský továrník se stal také poslancem říšského sněmu ve Vídni. Jakožto německý nacionalista podporoval brněnské Němce. Řídil i spolek na výstavbu Německého domu, na němž do jeho zboření po válce visela i Wannieckova pamětní deska.

S Brnem se Wannieck rozloučil definitivně v roce 1903. Rok poté, co se jeho továrna spojila s První brněnskou strojírnou, která v ní vyráběla parní turbíny. Wannieck pak pobýval střídavě v dnešním italském Meranu a německém Mnichově. Dožil se jednaosmdesáti let. Hrob má na lesním hřbitově v Mnichově, kde dosud žijí jeho přímí potomci.