V sobotu po poledni je ještě nádvoří téměř prázdné. Občas některý z poloustrojených zbrojnošů přejde napříč a u kotlíku s masem, paprikou a cibulí si nechá do kelímku natočit pivo. Těch pár návštěvníku, kteří zatím přišli, sedí pod podloubím ve stínu a znuděně čekají, až se něco začne dít.

Přižene se poměrně vydatná přeháňka. „To jen hasiči stříkají vodu,“ snaží se tatínek s výraznou cejchou takovouto nepřesvědčivou lží upokojit svého malého syna. „Jací hasiči? Jakou vodu? Vždyť prší,“ cítí se po právu zmaten malý chlapec a věnuje se pro jistotu zase svojí napůl vypité malé kofole.

Po chvíli déšť ustane a nádvoří se začne postupně zaplňovat. Přijíždí cyklisti v dresech a uzenými cigáry krmí svá dítka. Ve vzduchu je cítit mírná ale přesto nervózní netrpělivost. Děti už jsou natěšené, rodiče znudění a zbrojnoši pořád sedí u piva a vykuřují. Ve středověku přitom tabák nebyl, protože do Evropy se dostal až s objevením Ameriky.

„Pojď, sedneme si tam dopředu, abychom dobře viděli, až to začne,“ domlouvají se již nakrmené cyklistické děti. Rytíři dopíjí svá piva, cigarety típnou do popelníku a jdou se připravit na vystoupení.

Po chvíli představení skutečně začne. Z improvizovaných kulis uprostřed nádvoří vyleze člověk v mnišské kutně a s růžencem u pasu. „Jsem kněz a šafář a kronikář na panství pána Archelina z Lingotu,“ promlouvá k divákům mnich. Představuje svého pána, jeho dceru, zlého rytíře a uvádí přítomné do příběhu.

Ten není moc originální a tak největší úspěch mají šermířské vložky. „Ten jeden rytíř je docela tlustej, ale zas dává dobrý pecky,“ komentuje představení malý chlapec v cyklodresu.