Do vinotéky vstupuje muž se šavlí v ruce. Lidé se po sobě s údivem ve tváři dívají a neví, co mají čekat. „Tak jsem tady na tu sabráž," říká s úsměvem sommeliér Pavel Nešpůrek. A hned na to neznalým vysvětluje, že to je sekání hrdel láhví sektu.

Vyzve zájemce, kteří se chtějí podívat, aby ho následovali ven. Tam se kolem něj rozestoupí hlouček zvědavců, kteří si to nechtějí nechat ujít. První lahev šampaňského otevírá s přehledem jedním švihem šavle. „Jdeme právě včas," volá z dálky Brňačka Daria Hrubá.

Nešpůrek bere do ruky skleničku a chystá s ní odseknout hrdlo lahve. „Jen skleničkou?" ozve se žena, která přišla před pár minutami. "Já už jsem hrdlo sekala snad vším. Podpatkem, sekerou, kleštěmi na cukr, a dokonce i mobilem," vyjmenovává žena. V tom lehce strčí do svého muže a říká mu, ať není srab a půjčí Nešpůrokovi nový mobil, ať to tím zkusí otevřít.

Výzva mě trochu překvapí a nahlas říkám, že to asi nebude tak lehké. Žena se na mě s úsměvem otočí a říká, že mi prozradí recept, jak na to. „Základ je, aby bylo šampaňské dobře vychlazené, potom sundáte košíček a na zátce prstem najdete takový vroubek. Pak přes něj švihnete ostrou hranou daného předmětu a špunt odletí," říká žena. Představení končí a lidé i se skleničkami typicky přivázanými kolem krku pokračují městem na další ochutnávku vín.

Tentokrát nás kroky zavedly do Hradní vinárny na Špilberk. „Dala bych si nějaké sladší bílé víno," prosí žena vinaře, který stojí za degustačním stolem. Součástí ochutnávky vín je i prohlídka nejstaršího sklepa hradu Špilberk.

Kráčíme po schodech směrem do sklepa, kde je čím dál větší zima. „Po této místnosti chodil i Karel IV, jelikož mu hrad patřil," vysvětluje provozovatel Igor Macášek.

Přistihnu se při představě panovníka, který po místnosti chodí se sklenkou vína. Z myšlenky mě vytrhne kolega, který už je jednou nohou ze sklepa venku a míří k další zastávce. Tou se stala vinárna Kabaret Špaček.

Už při vstupu ucítím vůni z kuchyně a vzápětí zjistím proč. „Dnes se tady snoubí víno s jídlem," objasňuje mi majitel Martin Špaček a posazuje nás ke stolku se skleničkami s vínem. Když si čtu festivalové menu, které nás čeká, pomyslím si, že kdybych to věděla, tak vynechám svačinu a možná i oběd. Menu totiž obsahuje šest chodů, které nemám šanci sníst.

Můj žaludek mě o tom přesvědčil už u druhého. Při jídle mluví vinař Luboš Oulehla, který popisuje vhodnost vín k pokrmům. Místo cinkání skleniček převládá cinkání příborů. „Nevím, co je lepší, jestli to víno, nebo to jídlo," pronese směrem k vinaři žena, jež zrovna dojídá kachní prsa na portském víně s perníkovou omáčkou.

Předposlední chod je chleba se škvarkovou pomazánkou a k tomu víno Frankovka. „Je to ta nejlepší kombinace na světě," říká majitel, když nám pokládá jídlo na stůl.

O chvilku později se přesvědčím, že měl pravdu. Všechny chutě do sebe zapadají. Jakmile alespoň trochu ochutnám ze všech šesti chodů, je mi jasné, že tato zastávka je dnes poslední. Kromě plného žaludku si odnáším zkušenost, že před podobnými akcemi raději od rána nejíst.