Tmavě modrou francouzskou uniformu vojína Miroslava Skřivánka zdobí zlaté knoflíky. Muž je připraven po boku svých přátel padnout na bojišti za Francií a císaře Napoleona. Obloha je jasná a vzduch mrazivý, když se vojín – dělostřelec – společně s dalšími dělostřelci, pěšáky a jezdci shromážďují na Slavkovském bojišti.

Za několik desítek minut lítý boj rozhodne, které z vojsk tří císařů vyhraje důležitou bitvu. „Počasí je pěkné, viditelnost dobrá, ale bojiště je rozorané. V pátek pršelo, takže kola děla se boří hluboko do bláta. Pěkně se nadřeme, než je dostaneme na pozice," říká Skřivánek.

Jeho uniformu však v sobotním boji nepostříká krev a bláto jako se to stalo napoleonským vojákům u Slavkova před dvě stě jedenácti lety. A už dopředu se může radovat z vítězství, protože jak vojákům, tak tisícům přihlížejících lidí je jasné, že bitvu vyhrají právě francouzská vojska.

Dopředu ví o svém triumfu i císař Napoleon. Už od roku 2005 ho na rekonstrukci bitvy tří císařů, která se na poli u Tvarožné pořádá každoročně, hraje americký herec Mark Schneider. „Jsem absolutně připravený dnes zvítězit. Podaří se mi to tady už pojedenácté. Atmosféra na slavkovském bojišti je pokaždé úžasná, ukázka se vždy v něčem mírně liší. Tedy až na to, že vždy vyhraji," říká představitel francouzského císaře.

Lidé lemují bojiště, kde se pomalu shromážďují jednotlivá vojska. „Dnes více než tisícovka vojáků v dobových uniformách předvede návštěvníkům boj na vrcholu Prateckého kopce, jak jej popisuje ve svých pamětech generál Thiébault. Jde o nejkritičtější okamžik bitvy u Slavkova," vysvětluje pořadatel Miroslav Jandora.

Na vojáky mají lidé dobrý výhled, počasí je jasné. Po chvíli ale bojiště zahalují první oblaky dýmu. Kouří se z ručních palných zbraní i děl. Ohlušující rány se rozléhají prostorem. Při prvních se diváci chvějí, pak si ale pomalu zvykají na bojový rámus. Výstřely se mísí s bojovým pokřikem vojáků a ržáním koní. „Máme připravených čtyřicet ran z děla. Dokážeme je vypálit zhruba s minutovým odstupem, ale nemůžeme střílet pořád. Záleží na povelech. Musíme například čekat, než se přesunou pěšáci," podotýká vojín Skřivánek. Nakonec za celou bitvu jeho jednotka vystřelí asi třicetkrát.

Modř, bílá, lesy u Dněpru

Stejně, jako se do bojového zápalu dostává na bojišti on, každou chvíli se do sebe pouští jednotky francouzských, rakouských a ruských vojáků. Boje jezdců střídá střelba a srážky pěchoty, bojiště je stále nepřehlednější. Lidem ale postup vojsk vysvětluje moderátor. „Jednoduchou pomůckou, jak rozeznat vojska na první pohled, je barva uniforem. Francouzským vévodí modř, rakouské se bělají a ruské jsou zelené jako lesy u Dněpru," ozývá se z reproduktorů moderátorův hlas. Poté ale dodává, že vojska tvoří ještě jednotky, jejichž uniformy se mohou mírně lišit.

Vive la France! křičí v jednu chvíli francouzský jezdec, než se pustí do boje s jezdcem rakouským. Vzduchem se mihnou lesklé čepele šavlí, v bojovém rámusu je slyšet náraz kovu na kov. V sedle ještě před dvěma roky sedával i Brňan Miroslav Hirt, v civilu soudní znalec v oboru zdravotnictví. Na bojišti u Slavkova je z něj už ale po jedenácté seržant rakouské lehké jízdy. „Předloni jsem přestal aktivně jezdit na koni do bitvy, ale jako divák v uniformě sem pořád přicházím. A pokaždé doufám, že už snad rakouská vojska vyhrají," vtipkuje muž.

Na bojišti je stále více dýmu i hluku. Pár metrů od diváků se prohání stádo koní rakouských jezdců, za chvíli je střídá jízda francouzská. O kousek dále dělostřelci střílí další rány. „Před samotnou bitvou se velitelé vždy sejdou na poradě, aby se určilo, kdo kam půjde a co udělá. Ale všichni vojáci dohromady společně nikdy bitvu nenacvičují. Jen ty jednotky, které si připraví určité manévry, jenž pak předvedou na bojišti," popisuje Hirt.

Vzduch je mrazivý, dým nestoupá jen z děl, ale i přihlížejícím lidem stoupají od úst obláčky páry. V davu se tísní třeba Tomáš Böhm. Rekonstrukci bitvy prý nikdy nevynechá. Oči téměř nemůže spustit z dění na bojišti. „Zajímám se o historii i o napoleonskou dobu. Velmi se mi líbí bitevní vřava, zejména výstřely z děl," hodnotí nadšeně muž.

Vojáci na bojišti zápolí více než hodinu. Najednou je střelba i křik stále slabší a slabší. Moderátor lidem oznamuje, že bitva právě skončila. A Napoleon opět zvítězil. Zatímco v roce 1805 si střet vojsk tří císařů vyžádal tisíce mrtvých, padlo třeba šest tisíců rakouských vojáků, v sobotu na bojišti nikdo neumřel. Alespoň ne doopravdy. „Z naší jednotky přežili všichni. Ale viděli jsme, že několik pěšáků padlo k zemi," vybavuje si záblesky z boje dělostřelec Skřivánek.

Diváci odměnují vojáky potleskem. A jelikož, jak říká i moderátor, bitva tentokrát nemá poražené, za potlesku lidí všechna vojska defilují na bojišti. Největší potlesk si vysluhuje Napoleon, který kyne vojákům ze sedla koně. Lidé pomalu odchází, ale francoužští vojáci ještě zůstávají na bojišti. Za zvuku bubnů se nastupují před svým velitelem. „Vive la France, vive la France, vive la France," křičí srovnaní muži v uniformách, když drobná postava v šedém plášti prochází před nimi.